sem musil papeže uposlúchati skrze boží moc. A tak ten jistý král Attilia inhed jel zase do Uher domóv. A potom inhed umřel náhlú smrtí. Tomu se radoval césař z Konstantinonápule a byl jeho smrtí velmi vesel i jiní všichni králi, neb jest jim velikú škodu činil a jich země velmě hubil. A když ten jistý král Attilia umřel, inhed se počechu vaditi jeho synové krikujíce se velmi a jiných mnoho pánóv o to jisté královstvie tak, že jsú velmi hubili mezi sebú se sami. A skrze to se rozdělili a rozjeli ve mnohé země. Jeden diel jich ostal v Uhřiech a udělachu sobě krále a druhý diel jel jich do Británie, jakož nynie Englant jest. A opět jeden diel jel jich do Hispanie. A opět jeden diel jel jich do Italie. A každý diel toho jistého lidu udělal sobě krále mezi sebú a jsú mnohé země a mnohá panstvie od těch jistých Huňóv, točíš toho jistého kzelšaftu, rozplozeny a rozmnoženi, ale toho já nechám tak pro ukrácenie řeči, kakž by koli o tom bylo mnoho praviti. A poviem vám něco o Dětřichovi z Berúna, o němžto chlapi mnoho zpievají. Byl jest jeden král nad diel toho jistého lida pohanského, a proto já vám chci něco o něm pověděti, ješto toho písmo doličuje.
O panu Dětřichovi z Berúna
V ty časy, jakož ten mocný a veliký král Attilia umřel a jeho lid, ti jistí Huňové, skrze svár a krik o jedno královstvie v mnohé země se rozdělili a rozjeli, jakož dřéve pověděno, i byl Dětmar, páně Dětřichóv z Berúna otec, nad dielem toho jistého lidu jedniem králem. I uděla příměřie s tiem césařem z Konstantinonápuli i dal svého syna Dětřicha z Berúna tomu jistému césaři v základě, že chce to příměřie držeti. Potom byl Dětmar
