byl slep. A káza se tak slepa u boj vésti. Opět knieže tutrinské, hrabie z Blasu, hrabie z Almu a mnoho jiných urozených pánóv a urozených lidí. A když ten boj minul a král englicský viděl, že jeho nepřételé všickni pryč, a když uzře krále českého mrtva na poli ležiec, velmi žalostivě vece králi českému: Slušelať by dobře jiná postela, než ji zde máš na zemi. A zdviže jej inhed vzhóru a posla jej do Licumburga a káže jej krásně pochovati. Také mu bylo žel Němcóv, jako tu byli zbiti. I vece k nim také: Ó, vy Němci, i co jste sami nad sebú učinili, že jste vy s králem franským na smrt šli, ješto na vás nikdy laskav nebyl ani vám kdy věren byl. A vám k tomu ještě malý žold dával. By vy se mnú byli, já bych vám lepší a věčí žold dával. Potom jel král englicský domóv s velikú radostí.
Bojové mezi těma králoma, králem franským a mezi králem englicským
Kterak mnoho bojóv prvé až do sie doby se jich stalo mezi těma dvěma králoma, franským a englicským, o tu zemi v Astonien a o Flandry a o některá města, ješto více než čtyři sta let to trvalo. A proto viece lidí zbito a zhynulo než od Štraspurka až do Kolína muož ve všech městech lidí býti. Avšak já chci pověděti najvěčí kus té svády, jako jest dřéve řečena, ješto se ta krále o to vadila před těmi časy, jako četli od božého narozenie tisíc tři sta a dvanáct let. Byl jeden král u Frankrichu řečený Filip Krásný, ten měl bratra, tomu řékali Karel, a tři syny a jednu dceru, ta byla dána králi englicskému k manželství. A měl s ní englicský syna řečeného Edvart. Potom jela ta jistá dcera do Frankricha k svému otci a žalovala jemu, kterak její muž, král englicský, vede s ní kacéřstvie. I pomože jí její otec, že svého muže ja a drže
