uherského a pohanského. Někteří světští chválé toho Dětřicha velmi, avšak jest měl zlý počátek i skonánie, neb je byl bastard a hanebně umřel, jakož jest dřéve pověděno o tom. Po božiem narození pět set a let pětmezcietma po jeho pak smrti vybrali se ti jistí nevěřící lidé s svými bohy ven z Říma a z Italie, ale zkazivše a učinivše velikú škodu. Pak učinili sobě sami mezi sebú jiného krále řečeného Atlarikus. Potom pak Theodocia. Potom pak Totilia. Ten jistý Totilius byl oblehl Řím plný rok a tak ležel před ním dlúho, až pak opět Bohové do Říma se zase vrátili. Pak šikoval césař Justinianus jedno knieže šlechetné řečené Biliarius s mnohem lidu, aby Řím a Italí zprostil od těch Bohóv. A tak vzem Lamparty na pomoc i zabi toho jistého krále Totilia a vyhna ty Bohy a tu vzal konec těch Bohóv panovánie po božém narození pět set a sedmmezcietma let. I vraci se zase a budu praviti o césařích, jako sem dřéve nechal. Archadius, dřéveřečený césař, umřel v Konstantiněnápuli tři sta a jedenácté léto.
O Onoriovi
Honorius kraloval s Menším Theodosiem patnácte let. Ten jistý Onorius byl Theodosióv syn a Archadióv bratr. Byl ve všech věcech nábožný a rovný svému otci. A kakžkolivěk naň připadlo mnoho válek, však on jest všecky upokojil bez velikého krveprolitie. A to přivedl vše svú sladkú řečí a svým ochotenstvím. A když sú ho tázali, proč by svých nepřátel nezbil, odpověděl jim a řka: Bóh toho nedaj, bych já jednoho chtěl zabiti živého, když umrlého nemohu křiesiti.
Čtyřidcátý sedmý césař
Ten jistý Onorius umřel v Římě a byl césařem jedno a třidceti
