Štraspurka, ješto byl ještě králem. I slíbi se jemu řád a řehola kanovničie u Matky božie v klášteře tak dobře, že on sám bratrstva s kanovníky a jich řeholí žádal držeti, neb jsú tu byli urozené hrabie, páni, rytieři, panoše, ješto tu své děti měli, avšak pokorný a svatý život vedli zpievaním a čtením u božém domu. Toho jemu odradichu kniežata říšská a řkúc: Nemóžeš toho učiniti a poškvrnil by říši, ješto by ji držal velikými nepokoji. A když již sám nemohl ostati s kanovníky, i uděla svého jednoho bohatého přétele v tom kóře v Štraspurce toho udělánie a zjednal, aby opět jeden přátelský zaň zpieval a četl v kóře na césařově miestě. A proto ještě slóve to kanovnicstvo, ktož jest na tom miestě, královo miesto aneb přátelský vždy na tom miestě má za král zpievati a čísti v kóře s jinými kanovníky. Ten jistý césař Henrich a králová, paní jeho, vedli svatý živuot tak, že jsta oba svatá a jich den slavie slavně a světie na mnoho miestech v křesťanství. Pak umřel po božiem narození tisíc a čtrmezcietma let. A byl v Pamberce schován v tom kostele, jako jej byl udělal. Po jeho smrti byli se pak svadili spolu těch sedm korfeštóv, že říše tak stala dvě létě, že žádného nevolili. Avšak najposledy zvolichu Kunráta, kněze z Frankóv.
Osmdesátý osmý césař
Kunrát Druhý, knieže z Frankóv s Rýna, kraloval patnáct let a učini dobrý pokoj v césařství. A on založil město Špýru a to biskupstvie poče dělati, ale to dokonal po něm jeho náměstek. A umřel po božém narození tisíc třidceti a osm let.
O jednom obru
Henrich Třetí, dřéveřečené dcery muž, kraloval sedmnácte let. Za těch časóv byl jednoho obra
