lesa, jako by se zmámily aneb vztekly. Pak opět psi, jakož najradějšé s lidmi bydlé, ti běželi do lesa a vyli obecně jako vlcie. Po těch diviech přišlo Římenínóm nezštěstie veliké. Nebo kdež jsú v kterých zemiech bojovali, vždy jsú ztratili, a tak jich bylo mnoho zbito, že ti v Římě pro pravú žalost obecnie všichni chodili v črném. Potom inhed zase vstúpili na zšťastné kolečko a tak, že se jim opět vedlo dobře. V ty časy ležalo čtyřidceti tisícóv Říman a jich moc všecka před jedniem městem v Hispaní řečeném Numarcia a bylo v tom městě sotně čtyři tisíce branného lidu. Těch čtyř tisíc lidí jezdili často ven proti těm čtyřidceti tisícóm lidem a šermicovali s nimi. A tak, že ti před městem mnohokrát brali věčí škodu než ti z města. Ta válka a to obleženie trvalo čtrnácte let pořád. A tak, že Říman tu před městem bylo zabito věčie polovice, avšak najposledy Římené dobyli toho města a zbořili je. I otázachu jednoho pána, toho z Numarcie, kak je to bylo a to přichodilo, že jsú oni tak často je pobíjeli a že jsú jim tak mnoho lidí zbili a že je již tak malý lid tento přemohl a jich dobyli. I odpovědě ten pán z Numarcie a řka: To jest nic jiného neučinilo, jedno že jest mezi námi róznice, ale dokudž jsme byli v jednotě a sobě věrni byli, dotud jsme my vždy svítězili nad vámi, kakž je vaše moc byla veliká proti nám. Ale když mezi námi byla róznice a že jeden pod druhého nechtěl slušeti a pro tu nesvornost dobyli ste nás s malým lidem.
O jednom rumoru v Římě
V ty časy inhed potom zdvihli se Římené sami proti sobě tak, že jsú urození vadili se s obcí, a chtiec každá strana vlásti, a to trvalo deset let. A mezi tiem stávali se velicí mordové, že v
