domuov se vrátiv. Zatiem oni veliké práce došli, mysléc, kam by ty peníze obrátili, neb takých nikda věcí biechu nejmievali. A tak blíž do půl roka spolu nemluvivše, jeden z nich promluvil a řka: „Osidlo zbožných duší jest střébro a zlato, snad jest toto diáblovo pokušenie, jenž by nás rád chtěl v Boží nepřízen uvésti. Protož nic lepšieho není. Vrzme od sebe to škaredé nebezpečné břiemě a vraťme tomu, od něhožto jsme přijali to střiebro.“ To řekše, poslali jednoho z sebe, jemužto říkali Barnabáš, jenž jich věci zpósobováše, aby poselstvie od nich ke kniežeti zdal a řka: „Kterakžkoli hřiešní jsme a nedůstojní, však tě v našich modlidbách na paměti jmáme a dáváme věděti tobě, že sme nikda střiebra neměli, aniž jmieti chceme, neb Jezus Kristus od nás ne střiebra, ale dobrých skutkuov potřebuje. A všeliký mnich, když má šart, nestojí sám za šart.“ S tiem poselstvím když Barnabáš ke kniežeti šel, té noci lotři přišedše, dveře na ně vyrazivše, nalezli je, ani se Bohu modlé, za hrdlo je polapivše, mečem na ně napřiehavše, k nim řekli: „Chcete li živi ostati, dajte nám ty penieze, ješto jmáte.“ Jimžto oni pod přísahú pověděli, že jsú ty penieze kniežeti zase poslali. Tomu jim zlí lidé nevěřivše, jali se jich kamením bíti a jich ruce svázavše, přese všecku noc rozličně je mučili a potom je meči zabili. A ty duše nevinné do nebes šly. To se dálo po Božiem narození tisícého čtvrtého léta.
O svatém Viktorinovi tuto se takto píše
Viktorin, svatý biskup, drahý Boží mučedlník, byl jest v Římě rodu kniežecého a bratra měl svatého Severina. Ta bratry divně [s]text doplněný editorem sebú přebývala, milujíce se v Hospodinu, lásku bratrskú jměla a duchovní milost v srdci nesla, že sobě spolu slúžila a nikda se nerozhněvala, jedno Bohu s pravú věrú slúžila. Písmo svaté, žalmy, desatero Božie přikázanie, životy svatých i svaté Marie, Matky Božie, a Čtenie Jezu Krista milovali nade vše. A tento zákon křesťanský držela, přikázanie Božie činila a chovala
