Potom do Medolánského města šel a tu dva sv. Fautinus a druhý Jovita v žaláři pro svatú vieru vězešta, ale anděl přišed vyvedl je z žaláře před město. A tu svatého Sekunda nalezše, pokřtila jej vodú, ješto jima v tu hodinu Božím divem z uoblaka byla spadla. A když tak nábožně Bohu slúžieše a svatých mučedlníkuov těla pochovavše, tu kázal jej starosta jménem Sapricius jieti a v žaláři zamknúti. A když v tom žaláři i v druhém přebyl, zevil se jemu Hospodin a řka: „Neboj se, Sekunde, nebť já sem vždy s tebú a pomohu tobě ze všeho.“ A když bylo nazejtřie, kázal ten starosta Sapricius svatého Sekunda i s jinými svatými, kteréžto u vězení držal, před se přivésti, smolu a pryskyřici, spolu rozškvařujíc, na jich hlavy a v jich hrdla léti. A když jim to nic nevadilo, kázal Sapricius svatému Sekundovi tu inhed hlavu stieti a druhého jeho tovařiše, jemužto bylo jmě Kalocerus, do jiného města poslav, kázal zahubiti. Tehda, když svatému Sekundovi by hlava sťata, přišedše andělé jeho svaté tělo pochopili a sladkými hlasy zpievajíce, počestně pochovali.
O životu svaté Mariji Ejipciace
A byla jedna hřiešná žena, jmě bylo Maria Ejipciaka, ta se na své hřiechy rozpomenuvši a nad svú hřiešnú duší se slitovavši, na púšť běžela. A tu, ztrastný život vedúci, hlad, zimu i horko trpieci, Bohu snažně slúžieci sedmmezcietma let, nikda člověka nevidúc, bydlela. Těch časuov jeden svatý muž, opat, jemužto jmě bylo Zozimas, když se přez řeku Jordán přebrav, na dalekú púšť šel, zdali by kterého svatého pústeníka nalezl. A tak po púšti jda, uzřel, ano jedna žena po púšti chodí všecka nahá a črná, aneb slunečnú horkostí byla ohořelá. A to jest ta byla Maria Ejipciaka. A když toho otce svatého zazřela, inhed se na běh oddala. A svatý Zozimas, to uzřev, snažně se po nie oddal běže. To ona uzřevši, od něho běžéc, k němu vece: „Boží
