chovala se od smrtedlných hřiechuov a vieře křesťanské mnohé učiešta, o Jezu Kristu kázala všudy, i matku jeho i všech svatých. A když jim otec i mátě byli umřeli a veliké zbožie po sobě ostavili, tehdy sv. Viktorin [s]text doplněný editorem svým bratrem, s Severinem, spolu se poradivše a s naučením Ducha svatého rozprodašta všecko, sedm forberkuov, vinice, hrady, domy, na svaté a na chudé rozdařili pro jméno Božie i šli na púšť. I byli tu sedm let, postiece se, klečiece na modlitbách, krmě a pitie zelíčko s vodú jim bieše. A tak Bohu slúžiechu dobrovolně a svobodně, spolu se učiece a kážíce, hodiny spolu řiekajíce, cná dva kněžie a bratry v Boze bydléc.
Tehdy sv. Viktorin, boje se hřiechu, že z bratrem rozmlúval, a zdálo se jemu, by se tu Boží milosti nedoslúžil, požehnal bratra a vzem odpuštěnie i bral se na další púšť, aby neměl s kým mluviti. A tu učinil sobě chýšku mezi kamením, ješto voda vymlela, úzkú a malú, že jedva mohl seděti a nikdy nemohl ležeti, ani se v nie stáhnúti, jedno klečeti a Bohu se modliti. A udělal sobě dverce jívové a svrchu skálu přikrytú. Vida to zlý duch, závistník našeho spasenie, jenž nás z ráje vyhnal a peklo svým upadením založil, že muž sv. věrně Bohu slúží a hledá snažně Boží milosti.
V tom času stalo se po roce, že svatý Viktorin, kleče na svých modlitbách po kumpletě, první súmrak přijide, zlý diábel, přetvořiv se v tvář ženskú jako mladé děvečky, přistúpi k dveřóm jeho pokojíka i zvola velmi velikým hlasem a žalostivým: „Běda mně, nebožičce, běda mně, hubenici, že sem zašla v také lesy i v hroznú púšť, ano lvové hrozně řevú, vlcie vyjí velmi lítí, vepři divocí a svině chrochcí a nedvědi drásaví mumlí. Běda mně, kam sem se zabrala, cesty nevím, miesta nemám, kde bych se skryla před tú lítú zvěří. Ej, jest li tu dobrý který člověk, nedaj mi umříti, neb umru liť, budeš mnú hřiešen, pakliť budu živa, toť čest tvá. Proším tebe, pusť mě tam na jedinú noc, abych světa dočekala, ať by mne ta zlá zvěř nesežrala. Smiluj se a pusť mě do svého pokoje.“ Muž dobrý,
