přišed, s velikým pláčem padl a svých hřiechuov kaje se, k svatému Longinovi prozbu učinil a ihned na tom miestě na všem uzdraven byl. A potom sv. život veda, v Boze skončal a Bohu se dostal. Amen. Dálo se po Božiem narození dvústého osmdesátého čtvrtého.
O svatém Benediktu
Svatý Benediktus z své mladosti ihned na púšť jíti zamyslil. Za nímžto jeho pěstúnka, proto jenž jej velmi v Bohu milováše, jeho spustiti nikterakž nechtěla, ale vstavši za ním šla. A když jednú necky vzela, aby pšenici zuopálala, náhodú je rozbila. Uzřev sv. Benediktus, ana pro ně pláče, ty jisté necky, modlidbu k Bohu učiniv, jí celé vrátil. Jednoho také času, když sv. Benediktus na púšti bydléše, jednomu bohobojnému knězi ten den, když jemu na Velikú noc oběd připravováchu, zjevil se jemu Hospodin a řka: „Ty sobě rozkošný oběd připravuješ, a muoj sluha Benediktus, na takémto miestě sedě, hlad mře.“ To ten kněz uslyšev, ihned se vzchopiv, s sebú krmi vzev, na les šel a nesnadně jej nalez, k němu řekl: „Vstaň, otče sv., přijměva pokrm, neboť dnes Velika noc jest.“ K němužto sv. Benediktus vece: „Vědě, že Velika noc jest, když sem toho, že tě dnes vizi, na Bohu zaslúžil.“ Toho sv. Benediktus, by Velika noc byla, nevědieše, nebo podál od lidí bydléše.
K němužto ten kněz vece: „Jednokrát chtě toho pokusiti, má li muž Boží Benediktus duch věštěbný proroctvie.“ Kázal se jednú svému sluze v královo rúcho obléci a do kláštera před svatého Benedikta jíti. Jehožto sv. Benediktus, an k němu jde, zazřev, vece: „Svlec to doluov, synáčku, nebť to, což na tobě jest, tvé nenie.“ To ten člověk uslyšav, že se otce svatého oblúditi pokusil, ihned padna umřel. Jeden dobrý člověk poslal sv. Benediktu darem dvě flašce vína. Tehda ten posel, víno nesa, jednu flašku s vínem na cestě překryl. A druhú když sv. otci dal, velmi z toho vína poděkovav, poslovi vece: „Synáčku, viz, z uoné flašky z druhé, aby z nie nepil, ale nachyl ji opatrně a nalezneš, coť jest u flašce.“ Toho se ten posel velmi zastyděv, odtad se zase vrátiv,
