za mě přimluvil, protož mi jest dáno opět [se]text doplněný editorem k tělu navrátiti. A jakž se toho hřiechu odpoviedaji, tak na tom miestě skončeji.“ A tak se jest stalo. Jakž jest ten hřiech pověděla, tak inhed skončela. To se jest dálo po Božím narození tisícého stého devadesátého čtvrtého léta.
O svaté Pelagí děvici tuto se takto praví
Svatá Pelagia byla rodem z toho města, ješto Anchiochia slove, v bohatství movitá, v tělesné kráse slovutná a ve všech svých mraviech ješitná. Ta když jednú před město jdieše v okovaném a zlatém a střébrném rúše, drahým kamením okrášleném, a za ní i před ní jdieše mnostvie panen i panicuov krásně oděných, zazřev ji jeden otec svatý biskup jménem Nomerius, poče velmi plakati, na to mysle, že se ona viece snažieše než on, kterak by se Bohu líbil. A tak u velikém pláči padl na zemi, svú tváří o zemi tepíše a slzami zemi smáčeje, takto mluvieše: „Ó, převšemohúcí Hospodine, odpusť mi, hřiešnému, jenž jedné hřiešnici rúcho okrasa všeho mého života k tobě snaženství daleko převýšila jest. É, milý Hospodine, nepohaněj mne, jedné hřiešnice okrasa před tvým svatým veleslavenstvím, neb ona pro světcké věci tak se snažně k ješitenství připravila jest, aby se světu slíbila, a já tobě, mému stvořiteli, chtě se slíbiti, ne tak sem k tomu snažen jako ona k své věci.“ To řekl sv. biskup, obrátiv se na ty, jižto s ním biechu, k nim vece: „Zajisté pravím vám, strach mě jest, by této hřiešné hřiešnice v den súdný Buoh proti nám nevyvedl a nám ji neukázal, neb ona jest snažnější k světu než my k Bohu.“ A když tu řeč dokona, v tu hodinu sv. ten biskup usnul a inhed u vidění vidělo se jemu, by mši slúžil a jedna holubice černá a smrdutá nad ním a okolo něho létáše. Tehda biskup všem nekřtěným vyníti káza a inhed ta holubice zmizala. A potom po mši se vrátivši samým biskupem u vodě pohřízena. A odtad velmi krásná a čistá vyletěvši,
