přišel, tehda opat Božie, tělo vzem, na břeh k Jordánu šel, a tu, na druhé straně řeky stojiece, svatú pokánici uzřel. Tehda ona, znamenie svatého kříže nad Jordánem učinivši, na vodě jako po mostu k svatému otci přišla. To svatý otec uzřev, velmi se podivil a inhed, před jejie nohy padna, jie se poklonil. K němužto ona vece: „Věz, aby toho nečinil, však při sobě tělo mého Spasitele máš a jsi v knězském duostojenství.“ To řekši, nábožně tělo svaté z jeho rukú přijela a svatého opata poprosivši, aby se k ní tudiež na léto vrátil opět, přes Jordán, po vodách chodieci, na púšť zašla a svatý opat do kláštera se vrátil. A když na léto svatý Zozima opět na též miesto, kdež s ní mluvil, se vrátil, nalezl ji, ana skončela. I poče inhed vzdychaje plakati, tak sobě na mysli řka: „Bylo by mi s právem toto svaté tělo pochovati, ale bojím se, by jí to snad libo nebylo.“ Netáhl toho pomysliti, tak uzře list, v jejích hlavách ležiec, na němžto bieše psáno: „Zozima, věz to, žeť sem v takýto den skončela, protož pochovej mé tělo a za mě Hospodina popros.“ A po tom času, jakž bylo na listu psáno, svatý opat poznal, že jakž jest brzo tělo Božie přijela, tak inhed, na púšť se vrátivši, skončela. Zatiem, když neměl jí čím hrobu vykopati, uzřel, ano jeden lev k němu jako pitomý jde. K němuž inhed opat svatý vece: „Lve, přikazuje mně tato svatá žena, abych jejie svaté tělo pochoval. A já sem stár a nemám čím hrobu vykopati, ale ty vykopaj. Tehda lev inhed nohama hrob vykopal a svatý opat, to svaté tělo pochovav, do kláštera se vrátil a Bohu slúžil. To se jest dálo od narozenie Syna Božého dvústého dvadcátého čtvrtého.
O svatém Ambroži
Svatý Ambrož byl rodu znamenitého, jehožto otec také Ambrož slul a byl jest césařuov úředník a súdce v Římském městě. A když jeden čas svatý Ambrož v svém dětinství v kolébce ležieše, jeden roj včel přišed na jeho tvář sedl a tak jeho usta naplnil, že jako z úle vylétáchu i vlétáchu. A tu málo pobyvše
