jich svaté milosti poděkovati, jich prosiec, aby nám ráčili v svój veselý příbytek pomoci věky věkóm. Amen.
O svatém Jeronýmovi, o tom slavném mistru tuto se takto praví
Svatý Jeroným jměl otce vzácného, jemužto jmě bylo Euzebius, slovanského jazyka člověk. Jehožto syn, svatý Jeroným, ještě malým pacholíkem jsa, z své vlasti do Říma běžel a tu se nad jiné řecké, latíně a židovské dospěle čísti naučil. A když v světském umění a v pohanských kniehách viece než v svatém Písmě čta se kocháše, přihodilo se jednú, že o středopostí udeři naň hrozná studená nemoc, tak jeho přirozenie pohasila, že v jediných jeho prsiech že málo přirozené horkosti bieše ostalo. A když se již všickni do jeho života rozpačivše, k jeho pochování potřebu přičiněchu, tehda okamženie, jakž se jemu vidělo, polapen a na súd před Buoh přiveden. Jehožto když všemohúcí súdce otázal, kterakého by stavu člověk byl, svatý Jeroným odpověděl: „Křesťan jsem.“ K němužto súdce vece: „Lžeš, nejsi křesťan, ale jsi následovník pohanských mistruov a v jich se písmě kocháš. Neb kdež jest poklad tvój i libost mysli tvé, tu jest i srdce tvé.“ K němužto když svatý Jeroným, jako za vinného se jmaje, nic neodpověděl, káza jeho súdce nemilostivě bíti. V tu dobu poče volati svatý Jeroným a řka: „Smiluj se nade mnú, Hospodine, smiluj se, na tomť přísahaji, že se viec nechci pohanských mistruov přidržeti písma.“ A v těch sloviech když tak přísaháše, jeho prosta pustichu. A inhed z toho viděnie probrav se, nalezl se, jako by znova ožil a vešken slzami zkropen, a zbité rány, ješto před súdci nemilostivě bit, všecky nové a zsinalé. Od tohožto dne jal se viec v svatém Písmě snažně čísti a učiti a na pohanské písmo nic nedbati. A když byl vstář let bez jednoho čtyřidceti, v římského kostela v zboře kardinálem učiněn. A když
