ješto na ten slavný den jeho svaté přenesenie biechu přišli, byla sta dva chudá člověky, almužny žebrat zdaleka přišla. Jeden byl slepý a druhý belhavý. I nosieše slepý na sobě belhavého a belhavý slepému cestu ukazováše. A tak se obcházejíce, veliké almužny brášta. Tehda uslyševše, že tělo sv. Martina veliké divy činí a rozličné nemocné uzdravuje, počechu se strachovati a řkúc: „Vystřežva se z toho, abychom se s tiem svatým tělem, když je přenositi budú, abychme se nikdež nesetkali, neb bychom inhed uzdravena byla, neb by nám ižádný viec nic nedal. Ale poďme jinú ulicí, kudyžť jeho neponesú.“ A když to řekli, do jiné ulice jidešta, Boží náhodú proti nima svatého Martina tělo nesiechu a inhed proti jejich vuoli oba zdráva byšta, slepý poče viděti a belhavý choditi, neb Hospodin často svým protivníkuom pro jich polepšenie svú milost ukazuje. Protož svatý Ambrož o svatým Martinu takto píše a řka: „Svatý Martin bludné viery chrám jest obořil, milostivé korúhvě pozdvihl, mrtvé křiesil, diábly z lidí vyhonil a od rozličných nemocí pracným pomáhal. A tak jest byl svrchovaně nalezen, jenž chudému ve jmě Jezu Krista milostivě přiodiv, svého Spasitele Hospodina kroje oděna uzřel. Ó, přeščastná štědrosti, ješto jsi samému Bohu přioděla. Ó, blažené toho pláště ukrojenie, jímžto se jest i rytieř i král nebeský oděl. Ó, milostivý Bože, kterú od tvé svaté milosti odplatu přijme ten, jenžto jest tobě své všecko tělesenstvie pokorně obětoval, a když jest toho na tobě zaslúžil, že za svého pláště malé ukrojenie tvú svatú milost uzřel v svém přiodění.“ To se jest dálo po Božiem narození třiestého šedesátého čtvrtého léta.
O svatém Brikcí, jáhnu svatého Martina, tuto se takto praví
Svatý Brikcius byl sluha a jáhen, svatého Martina nenávidieše a mnoho jemu příkořie činieše.
