městu volati kázal, aby se všickni sendúc, své pútničky tělo pochovali. Jakž to se i stalo, lidé se sešli, s velikú ctí ji pochovali. A její tovařiška málo časuov po ní pobyvši umřela a potom Bohu se dostala. To se jest dálo po Božiem narození čtyřidcátého sedmého léta.
O svatém Lupu tuto se o něm takto čte
Svatý Lupus z národa králového byl. Jehožto svaté mravy kanovníci senovského kostela poznavše, jeho arcibiskupem učinili. A když jednoho času spoře své zbožie rozdal a zatiem mnoho hostí k sobě pozval, na těch hodech vína se nedostalo. Tehda svatý Lupus, pozvav jednoho svého sluhy, k němu vece: „Věřím pravým srdcem, že ten milý Hospodin, jenžto krmí ptáčky i všeliký národ, náš nedostatek nahradí.“ A jakž to vece, tak posel předeň vstúpiv vece: „Otče svatý, kam víno kážeš dieti, ješto před vraty tvé milosti jest přivezeno?“ To svatý Lupus uslyšev, Bohu chválu vzdal.
Jeden čas také uslyšev svatý Lupus, ano o něm jedni lidé závistiví zle mluvie, propověděl a řka: „Nemají s právem škoditi cizie řeči těm, ješto před Bohem nevinní jsú.“ A když také jedněch časuov král franský Kolarius, na svatého Lupa se rozhněvav, jeho z svých vlastí velikým hněvem vyhnal, tehdy po mnohých časiech Senovského města měštěné zaň krále počechu prositi, aby jeho zase navrátil. K tomu král dobrotivě odpověděv, poň poslati kázal. A když se svatý Lupus vrátil, uzřev jeho král, an v těch dalekých vlastech ztrašně bydlel. Pak král navrátiv se, skrúšeným srdcem rožalostiv se, před ním, před svatým Lupem, padl, poče prositi, aby mu svú vinnu odpustil. Jemužto svatý Lupus milostivé požehnánie dav, do svého se města vrátil. A když skrze město Pařížské jdieše, Božím divem všickni se žaláři otevřeli. Z nichžto všickni vězni vyšedše, svatému Lupu
