trpěti nemohu, učiňte, ať porodím.“ Tehda jemu lékarstvie dachu, jímžto hroznú žábu se krví z hrdla vyvrátil. I řekli mistři jemu: „Prototě tak hrozné to, což s urodil, ješto s času přirozeného nechtěl čekati tomu porození.“ Tu Nero přikázal, aby jeho ten národ byl krmen i chován v jednom sklepě dlúhé časy.
A také se to o něm píše, že se jednú rozpomenuv, kterak jest byl krásný oheň, kdyžto Trója, to veliké město, hořelo, káza Řím sedm nocí zapalovati na vše strany. A všed na vysokú věži i poče se v kráse velikého plamene kochati, na vše strany hledě a vesele pozpěvuje. Jakožto o něm římská kronika píše, těch i jiných bláznovství déle od něho Římené trpěti nemohše, se vší obcí naň se obořichu i vyhnachu jej z města. A když za ním tak běžiechu, vida již, že utéci nemůže, polapiv jedno dřevo, zuby jemu konec obvostřiv, břichem na to dřevo padl i proklál se na obě straně. A tak u velikém bludě hanebně svuoj život dokonal. To se jest dálo od narozenie Syna Božieho padesátého čtvrtého.
O svatém Prokopu, dědici českém a spovědlníku
Byl v České zemi jeden opat, jemužto jmě Prokop, Čech urozenej, jehož svatý Kamrilius biskup písmu naučil. Najprvé byl světský kněz všie cti plný, příklada přesvatého, života přečistého. V jedny časy poče mysliti, kterém by činem, od zlého světa odstúpě, přivinul se k svému milému Hospodinu Jezu Kristu, jakž to jest i učinil, ode všeho svého zbožie i od přátel přirozených i dobytých se vzdálil, na púšť zašel a tu v jedné jeskyni mnoho časuov, Bohu slúže, přebýval. V kteréžto jeskyni tisíc diábluov tajně přebýváše, ta jeskyně od Kúřima města za dvě malé míle nad řekú Sázavú bieše. Jakožto svaté Čtenie praví, světlo na sviecen vstavené své světlosti nemuož skrýti, takež tohoto svatého otce svatost divným Božím osviecením po všech krajích se pronesla. Počechu k němu lidé rozliční choditi na púšti, jeho se modlitbě poručujíc a od něho rozličně učenie přijímajíc duši, nebo bieše muž přesvatý, všeho milosrdenství plný,
