svatý Barnabáš davše, vzem svatý Barnabáš Čtenie svatého Matěje, do Cypra šel a s ním jeho rodic Johannes. A tam přišedše slovo Božie kázali. A na kohožto svaté Čtenie položili, toho od všeliké nemoci uzdravili. Odtad sv. Barnabáš z Cypra vyšed, do jednoho města, ješto Salamina slove, přišel a slovo Božie kázal. A tu jeden čarodějník proti němu neskrovně lidi vzdražoval. Proněžto židé jej jemše, dlúho jej trýznivše, před súdci přivedli. A zatiem předvěděvše, že jeden mocný a slovutný jménem Euzebius, příbuzný Nerův césařuov, do toho má města přijeti. Ubávše se židé, by on sv. Barnabáše z jich moci vymna nezprostil, uvázavše jeho svaté hrdlo provazem a před město jej vyvedše, užhli. A na tom dosti neměvše, jeho svaté kosti, chtiec do moře vrci, v jedno olověné osudie sklásti kázali. Ale té noci Johannes, jeho učedlník, se dvěma s jinýma ty svaté kosti pochopivše tajně pochovali. A potom po Božém narození pět set let za ciesaře Zena a papeže Pelagia svatý Barnabáš své kosti zevil. A křesťané vzemše a na poctivém miestě je položivše, Bohu a svatému Barnabáši na chválu. To se jest dálo od narozenie Syna Božieho čtyřidcátého a sedmého.
O svatém Vítu, mučedlníku Božiem
Svatý Vít, jsa třinádcte let vstáři, pro Jezu Krista svú svatú krev prolil. Jehožto otec často jej tepieše, že se nechtěl pohanským modlám modliti. O němžto mladém svatém dietěti uslyšav Valerianus, ciesařuov starosta, kázal jej k sobě přivésti. A že se nechtěl modlám modliti, kázal jej starosta kyji bíti nemilostivě. A inhed všem těm, ješto jej bili, i samému starostě, ruce uschly. V tom přeplaše pokřiče starosta a řka: „Běda mně, ruce sem ztratil.“ K němužto svatý Vít vece: „Kde jsú tvoji bohové, aby přídúc tě uzdravili?“ K tomu starosta vece: „Až jsi ty ten, jenž mne muožeš uzdraviti?“ Sv. Vít vece: „Hospodina mého mocí mohu.“ A v túž hodinu zaň se Bohu pomodlil a inhed starosta zdráv byl. A pozvav k sobě jeho otce, k němu řekl:
