plápolati, tak že svatý Forzeus boje se k andílkovi vece: „Tento se oheň ke mně velmi blíží.“ K němužto anděl vece: „Neboj se, nebo jehožto s svými hřiechy nezažehl, toť v tobě hořeti nebude. Tentoť oheň jinak neže, než každého podlé zaslúženie přečistí.“ V tu hodinu svatý Forzeus, k svému se životu navrátiv, uzře, ano nad ním jako nad mrtvým přítelé sedíc pláčí. A odtad vstav, mnoho dobrých skutkův čině, málo na světě přebyv, Bohu se dostal. To se jest dálo po Božím narození šestistého třidcátého čtvrtého léta.
O svatém Václavu, českém dědici a mučedlníku Božím, tuto se takto píše
A když tomu všemohúcí Boží milost chtěla, aby se viera křesťanská spoře rozmnožila, Svatopluk, moravský král, od svatého Cyrilla, moravského arcibiskupa, svatý křest přijal. A potom když bratr svatého Cyrilla jménem Metudius po jeho skončení miesto něho moravským arcibiskupem učiněn, tehda české slovutné knieže jménem Bořivoj a jeho bohobojná kněžna, svatá Ludmila, v tom městě, ješto Velehrad slove, tu, ješto tehdy moravského arcibiskupstvie stolec i sláva bieše, v kostele svatého Víta od blaženého arcibiskupa Metudia oba svatý křest jsta přijala.
V těch časiech české knieže měl jest dva syny. Jeden slul Spytigneus a druhý Vratislav. Tehda Spytigneus, nemnoho na světě přebyv, umřel a Vratislav po něm v Čechách kniežetem ostal. Potom to slovutné knieže Vratislav s svú kněžnú, jížto jmě bylo Drahomíř, jměl dva syny, svatého Václava a nemilostivého Boleslava. A když Vratislav knieže s pravým srdcem křesťanskú vieru milováše, na to jeho kněžna Drahomíř nic nedbala, ale pohanských modl se vždy přidržieše.
Potom po těch časiech to šlechetné knieže Vratislav, svého syna, svatého Václava, tiem úmyslem, aby potom českým kniežetem byl, svaté Ludmile jeho
