jakž to někteří chtie, že jsú andělé jemu odpovídali: „Dobře s, cný a šlechetný otče, pověděl.“
Druhé proto cným a šlechetným nazván jest, neb když po jeho smrti jeden žák, když k němu zvláštie náboženstvie jmějéše, jeden veršík složiti žádáše, chtě na jeho hrobě vyryti kázati, takto počínaje: „V tomto hrobě jsú, chtě slovo Božie takto skonati, svatého Bedy kosti.“ A když ten veršík dobrého skonánie nejmějieše, poče na to často a snažně mysliti, kterak by mohl toho veršíka dobré skonánie učiniti. Jednoho jitra událo se jemu k jeho hrobu jíti, uzřel, ano na hrobě andělskýma rukama vyryt veršík a skonán těmito slovy: „Hac sunt infosa Bede venerabilis osa.cizojazyčný text“ To se jest dálo po Božím narození sedmistého čtvrtého léta.
O svatých desíti tisíc rytieřův tuto se píše
A když po Božiem umučení, po slavném jeho vzkřiešení i na nebe vstúpení za Adrianova ciesařovstva bieše ještě málo křesťanstva, Adrian, chtě vzvěděti svú moc i svuoj lid viděti, káza se lidem sebrati, všem svým po sedmém dni státi, chtě [s]text doplněný editorem svými nepřátely boj bráti. Tehdy přijedechu k němu králuov šest, chtiec pomáhati jemu. S nimiž lida oděného, k boji dosti dospělého, třidceti tisícuov bieše, z nich každý svój hauf jmějíše, pak přijede zástup rytieřstva deset tisíc vše křesťanstva, Ermolaus přijel s nimi, jsa za hlavu. Mezi nimi, jenž je přivedl k křesťanské vieře, učinil je Božie rytieře, Agacie jmaje tovaryše, biešta páni té všie říše. Biešta sobě to slíbila, že by pro vieru život dala a radila tovaryšóm všem deseti tisíc rytieřóm. Adrianus ciesař, vida tolik šlechetného lida, tak v srdečnú radost vstúpi, až jako z smysla vystúpi, vrátiv se, v smysl to povědě i svým slovem zapovědě, aby se všickni v chrám brali, jeho Bohu chválu vzdali, jemužto Astarot diechu. Hubení blázni to mniechu, by to byl Hospodin právě, jenž prodlévá lidem zdravie, v jitře ráno jidechu všickni tam, až by lida pln bez mála chrám, každý se diáblóm klanieše. By
