jednú do toho ostrova, ješto Kalimozia slove, přišed, veliké mnostvie hadóv nalezl. Jižto hadové, jakž jeho brzo zazřechu, tak všickni pryč běžiechu. A když odtad do svého biskupstvie přišel, pověděchu jemu, že jedno dietě bez svatého křtu umřelo. Proněžto sv. Hilarius, na zemi pad, tak dlúho na modlidbách ležel, až to dietě ožilo a svatý křest přijalo. Zatím jeho dci když za muž zechtěla, sv. Hilarius od toho ji dlúho nikoli přemluviti nemoha, za to Boha poprosil, aby ji k sobě vzal, prvé nežli by ji za mužem viděl. A tak se jest stalo, v malých dnech skončela a on ji svýma rukama, Bohu poděkovav, pochoval.
Po těch časiech když sv. Hilarius, mnoho divuov učiniv, se roznemohl, své blízké skončenie poznav, k sobě svého milostivého kaplana, jemužto Lev diechu, pozvav, jemu přikázal a řka: „Kdyžť umrkne, vynda ven, poslúchajž, co uslyšíš, to mi pověz!“ A když tak kaplan, jakž jemu bylo přikázáno, učinil, vrátiv se zase, k němu pověděl a řka: „Slyšel sem hlasy, ani huhlí.“ A to řek ten kaplan, poče sedě bdieti, čekaje svatého otce skončenie. Jemužto opět ven vyníti kázal, a což by uslyšel, aby vrátě se pověděl. Tehdy ten kněz vyšed se zase vrátil, a že nic neslyšel, pověděl. V tu hodinu stkvúcie světlost přišedši svatého Hilaria obklíčila, tak že ten kněz v tu velikú světlost naň hleděti nemožieše. A ta světlost v túž hodinu inhed zmizala, když jest sv. Hilarius skončel. To se dálo po Božiem narození tři sta a třidceti let za ciesaře Konstantina. Amen.
O svatém Macharí
Svatý Macharius opat vyšed z púště i jal se přebývati v hrobiech, ješto někdá pohané pochováváni byli. V těch hrobiech často spáše a jednú vytáhl tělo pohanské a je hlavě miesto podušky založil. Tehdy diáblé, chtiec jej uděsiti, v noci voláchu podzemským hlasem a řkúce: „Poď, poď s námi do lázně.“ A druhý diábel jako z toho umrlce pod jeho hlavú voláše a řka: „Nemohu jíti, založil mě tento sobě hlavě.“ Těch hlasuov otec svatý nic se neužasl, ale pěstí toho
