ciesařuov, ten div uzřev, svého syna vzkřiešenie, chtěl ji rád živiti, ale boje se všeho súdu nad sebú, miesto sebe jiného starostu, ješto by ji súdil, nastaviv, u velikém smutce pryč jel, když jí spomoci nemohl. Zatiem ten starostin náměstek jménem Aspazius kázal ji na veliký oheň uvrci. Jížto Božiem divem oheň nic neuškodil, ale zlé pohany, jenžto okolo ohně stáchu, spálil. To Aspasius uzřev, kázal mečem jejie svaté hrdlo prokláti. A v tu hodinu skončevši [s]text doplněný editorem svým chotem v nebesiech se nalezla, s nímžto kraluje věky věkoma. Amen.
O svaté Konstancie
Zatiem, když křesťané tělo svaté Nětiše pochovachu, sv. Emerciana děvice, u jejieho svatého hrobu sedieci, z pravé viery poče pohanuom prorokovati. A oni kamenie polapivše, jako lítá zvěř v hotových hněviech se na ni obořivše, na tom miestě ji ukamenovali. A inhed země se potřásla, blýskota a velicí hromové hřímáchu, tak že mnoho pohanstva v tu hodinu jest pohynulo. Od toho času viec těm, ješto k jejiemu svatému hrobu přichodiechu, překážeti nesměli. A tělo svaté Emerciany děvice křesťané pochopivše podlé svaté Nětiše těla schovali. A když přételé svaté Nětiše podlé obyčeje po jejiem skončení při jejiem hrobu osmý den sediece bdiechu, uzřeli mnostvie svatých děvic, any se v rúše zlatého bleskotu stkvie. Mezi nimižto uzřeli svatú Nětiši, ana se v takémž rúše překrásně stkvieše, a na její pravici beránek divně bielý stáše. K němužto ona vece: „Vizte, abyšte mne jako mrtvé neplakali, ale radujte se se mnú a toho Bohu vděčni buďte, že se všemi s těmito, jakž vidíte, věčné odplaty světlé stolice v nebesiech sem přijala. A protož pro tento div druhý hod svaté Nětiše svatá cérkev slaví. A potom toho zevenie přeznamenitý div Konstancia ciesařová uslyševši, jenž malomocná bieše, vstavši k jejiemu se hrobu brala. A tu poklekši, modlidbu nábožně učinivši, usnula. A inhed se jí svatá Nětiše zjevila, tak řkúci: „Buď ustavičná v svém zámysle. Konstancia, uvěříš li v Jezu Krista,
