po všech vlastech roznesl, tehda se počechu rozliční na křesťanskú vieru obracovati a mnostvie židuov i pohanuov, k jejiemu svatému hrobu chodiec, velikú útěchu v duši i v těle přijímáchu. Zatiem když Kvincianus, na jejie zboží se ptaje, odtad jel, dva koně se spolu svadivše, jeden jej velmi zhryzl a druhý, nohami silně jej udeřiv, u vodu svalil. A tak utonul a viec potom nenalezen. A to se dálo po Božiem narození Syna Božieho dvústého čtyřidcátého léta a čtvrtého.
O svaté panně Dorotě
Svatá Dorota, Božie děvice, od své mladosti nábožný život vedúc, čistotu do svého skončenie Bohu slíbila. A těch časuov v té vlasti byl jest jeden súdce jménem Fabricius, svaté církve veliký nenávistník. Ten súdce svaté Doroty rozličné činy pokúšíše, chtě ji od svaté čistoty odlúčiti. Ale svatá dievka ani lahodnú řečí, ani hrózú svú […]text doplněný editorem myslila proměniti. To Fabricius uznamenav, na súdě se posadiv, kázal svatú Dorotu před se přivésti. A uznamenav, ana se tvrdě u vieře svaté drží, kázal ji rozličně mučiti a uzřev, ana na to nic nedbá, ale pro Jezu Krista mile trpí. A odsúdil ji na smrt a takto řka: „Já tuto dievku pro to, že naše bohy tupí a césařového přikázanie nedrží, na smrt odsuzuji a její hlavu stieti kazuji.“ To sv. Dorota uslyševši, v nebesa vzezřevši, svoji ruce spěvši, Bohu nábožně poděkovala, že ji ráčil k svatým děvicém a mučedlnicém přilúčiti. A když ji na smrt vediechu, tehda jeden písař, sedě a listy píše, k ní vece: „Kam deš, zlá, nehodná?“ K němužto ona vece: „Jdu do rozkošného sadu mého milého choti, jenž mi jest duostojnú korunu učinil svatých mučedlníkuov.“ K nížto Teofilus posmievaje se vece: „Když do toho sadu přijdeš, pošli mi ruože, ješto tu roste.“ Tehda svatá Dorota, když na to miesto svého skončenie přišla, Bohu se poručila. A v túž hodinu jednú ranú nemilostivý kat její svatú hlavu sťal. A ihned zjevil se jeden robenec malý, kterakžkolivěk v zimě bylo, nesa košík, ruože jako novým sebráním, a k tomu písaři přišed vece: „Aj
