toť, ruože, ještoť tobě přislala má sestra Dorotea z ráje chotě svého.“ To ten písař uzřev, zavola velikým hlasem a řka: „Ó, kterak jest mocný a pravej Buoh, o němžto nám jest kázala sv. Dorotea. A slepí jsú všickni, kteříž jejím slovóm nevěřie.“ To uslyšev Fabricius súdce, kázal jej jieti, a když jeho nemohl k pohanským modlám obrátiti, ani hrózú, ani dobrotivú řečí, kázal jeho hlavu stieti. A tak ta duše do nebes šla a tu se [se]text doplněný editorem sv. Dorotú nalezla a tu s ní kraluje věky věkoma. To se dálo léta po Božém narození dvústého devadesátého čtvrtého.
O svatém Vedastu
Svatý Vedastus byl sluha Boží. Jehožto když sv. Remigius akrabačským biskupem učinil, vzdvih se na své biskupstvie šel. A tu v městské bráně dva chudá, jednoho šerého a druhého belhavého, nalezl a jima řekl: „Střébra a zlata nemám, ale to, cožť mám, to vám dám.“ V tu hodinu, Bohu se pomodliv, oba uzdravil. A když těch časuov veliké mnozstvie hřéšných lidí slovem i skutkem na dobrú cestu přivedl, byv čtyřidceti let biskupem, uzřel jeden slúp plamenný od nebe až v jeho duom. Po tom znamení své skončenie poznal, Bohu se poručil, po malých dnech umřel a Bohu se dostal. To se dálo po Božém narození čtyrstého devátého čtvrtého.
O svatém Amandu
Svatý Amandus byl rodu znamenitého a Bohu snažně slúžil, tak že jeden čas vstav [k]text doplněný editorem svatého Martina hrobu šel. A tu, žíni na holém těle nose, vodu pije a ječný chléb jeda, patnádcte let bydlel. Potom odtad do Říma šed, přes noc u sv. Petra v kostele přespal. A tu se jemu sv. Petr zeviv, do Franské země jemu jíti kázal. Těch časuov kralováše král Dogobertus, jehožto když pro některé hřiechy sv. Amandus trestal, rozhněvav se kázal jej z své země vyhnati. A že král Dogobertus ižádného syna nemějéše, mnoho se za to Bohu modlil, syn se jemu toho léta urodil. Tehda král když poče mysliti, komu by svého syna kázal pokřtiti, padlo jemu v tu hodinu na mysl, aby sv. Amandovi jej kázal křtíti. Jehožto dlúho hledavše, před krále přivedli. Před jehožto nohami král ihned
