trescíce řekli: „É, otče sv., co s učinil, že s křesťany, jim příklad zlý dav, vieře rozpáčil?“ Proněžto sv. Marcelinus, sám se k sobě navrátiv, na své pochybenie se rozpomenuv, před svatými se biskupy postaviv, pod jich se súd poddal. K němužto oni řekli: „Nemá to s právem býti, by kto papeže súdil. Ale ty se sám v svém pochybení poznej.“ To papež uslyšev, skrúšeným srdcem povzdech, papežstva se zbavil a inhed postúpil. Ale všickni lidé, vidúc jeho skrúšenie, opět jej papežem volili. To oba césařé uslyšavše, opět jej jieti kázala a jemu hlavu stieti. A když jej na popravu vediechu, sv. Marcelinus, pozvav k sobě křesťanuov, řekl: „Nejsem duostojen, by mě mezi křesťany pochovali. A toho dnes proklínám, kto mne kdy pochovati smie.“ Proněžto když sťat, jeho svaté tělo pět a třidceti dní nepochováno ležalo. Potom sv. Petr apoštol zevil se tomu, ješto miesto svatého Marcelina papežem byl, a řka: „Bratře, proč mne nepochováš?“ Jemužto on odpovědě: „Však s ty dávno pochován, apoštole Boží.“ K němuž sv. Petr vece: „Já se za nepochovaného mám, dokadž Marcelina pochována neuzřím.“ K němuž on vece: „Však, milý sv. Petře, žeť jest on všecky klel, ktož by jej pochovati směl.“ K němužto svatý Petr vece: „Však vieš, že je psáno: Ktož se ponižuje, povýšen bude. Protož tobě na jeho zápověd nebylo dbáti, nebť jest to pro skrúšenú pokoru zapověděl. Protož jdi a pochovej jej u mne v nohách.“ A on šed jej pochoval a Bohu chválu vzdal. To se dálo léta tisícého dvústého osmdesátého čtvrtého. Amen.
O svatém Vojtěchu
Svatý Vojtěch byl jest rodem znamenitých a bohobojných lidí. A když jest od svého dětinstva až do své starosti snažně Bohu slúžil. A když praský biskup umřel, tehda sv. Vojtěch miesto jeho biskupem učiněn, na čtvero kostelnie zbožie dělil. Jednu částku dával na Boží duom, druhú kanovníkóm, třetí chudým dána, čtvrtú sobě a pútníkóm. A na každý den dvanáct chudých k svému stolu pozval. Také svuoj život rozličným utrpením za obyčej
