vrátiv, chtěl toho pokusiti, což byl od otce svatého uslyšal, a tu flašku, jižto byl skryl, naklonil a ihned z nie jedovatý had vyplynul.
Jednoho také času, když svatý Benediktus k své vlastnie sestře, k sv. Školastice, přijev, k stolu sedl, poče jeho sestra prositi, aby u nie přes noc ostal. Jížto když nepovolil, pokorně se proti Bohu poníživši, modlidbu učinila, toho na Bohu žádajíc, aby u nie svatý Benediktus přes noc ostal, a ihned, netáhla se Bohu pomodliti, přišlo hrozné hřímanie, blýskota a velikého přévalu spadnutie, tak že otec svatý od nie nikam nemohl. K nížto svatý Benediktus zamútiv se vece: „I co s to učinila, odpusť to Buoh, sestro milá.“ K němužto ona vece: „Prosila sem tebe, a ty s mne neuslyšel, ale Boha sem prosila i uslyšel jest mě. A již beř se, kam chceš, ač muožeš.“ A když se tak mezi sebú milostivě pokárašta, vše té noci o Bohu a o svatých věcech přemluvišta. A potom po třech dnech, když se svatý Benediktus do kláštera vrátiv, v jednu hodinu vzezřev uzřel, ana duše jeho sestry svaté Školastiky jako holubice do nebes jde. Kázal ihned jejie tělo do kláštera přivézti a v tom hrobě, ješto byl sobě připravil, pochovati kázal. Potom toho léta, jehožto svatý Benediktus měl skonati, svú smrt bratřím svejm předpověděv, šestý den před svú smrtí hrob sobě otevřéti kázal. A potom poslední den do své modlitebné kaply všed, a tu všichnu Boží svatost přijev, Bohu se nábožně poručiv, skončel a Bohu se dostal. To se jest dálo od narozenie Syna Božého pětistého čtrnádctého. Amen.
Tuto se píše o zvěstovánie svaté Panny Marie
Jakž to sv. Písmo píše, že pro hřiech našie prvnie mateře Evy a našeho otce prvnieho Adama všeho světa národ lidský upadl bieše od Božie milosti tak velmi i tak daleko, jakž nelze bieše nikomu spasenu býti. Ale ktož umřel by v smrtedlném hřéchu, do pekla šel, pakli bez smrtedlného hřéchu, do temnic starých otců v předpeklé musil. To se je tak dlúho dlilo, až právě do Syna Božého umučenie. Kterak jest to byl čas dlúhý, o tom píše sv. Jerolimus, že sv. Epifanius,
