nadati, a protož kdyžť já o poledni spáti se položím, což v tu dobu, dokad já ze spanie nevstanu, obejdeš, toť vše tobě dám a Božému domu přisvěci.“ A tak se jest stalo. A když v tom okršku, ješto byl obšel sv. Remigius, jeden člověk svój mlýn jmějíše, uzřev toho mlýna mlynář, ano sv. Remigius chce ten mlýn také objíti, poče jeho nepoctivě odhoniti. Jemužto sv. Remigius vece: „Příteli, nebuď to protivno, abychme tento mlýn spolu jměla.“ To mlynář uslyšev, sv. Remigia nekázaně od mlýna odehnal. A jakž to brzo učinil, tak inhed mlýnové kolo opak po vodě se točiti počelo. To mlynář uzřev, poče volati po sv. Remigí a řka: „Sluho Boží, vrať se, mějme tento mlýn spolu.“ Jemužto sv. Remigius vece: „Ani mně, ani tobě tento mlýn bude.“ A jakž to brzo vece, tak se inhed ten mlýn propadl.
To se také o svatém Remigiovi čte, že jednú předvěděv, že má hladovité léto býti, veliké stohy obilé stavěti kázal. Jemužto se opilí sedláci posmievajíc, to obilé zapálili. To svatý Remigius uslyšev, tam k uohni šel, a že studeno bieše, hřieti se počel, s pokorným srdcem tak řka: „Veždy oheň dobr jest, totiš ač je tuto i škodný, avšak zhřieti se jest dobrý. Ale ti, ješto sú zažli, i s svými budúcími věčnú přepustu na sobě jmíti budú, že mužie v třéslech úpast trpěti budú a ženy všecky volavé.“ A tak se jest stalo, že v té vsi všickni tu biedu trpěli jsú mnoho časuov, až jeliž král Karel odtad je rozehnal. Potom pak svatý Remigius umřel a pochován, divně jeho svaté tělo od anděluov na poctivé miesto jest přeneseno. To se jest dálo po Božím narození pětistého a devadesátého léta.
O svatém Františku tuto se takto praví
Svatý František, sluha Boží, byl rodem z toho města, jemužto Asizim dějí. Ten jest z své mladosti, bez mála do dvúdcát let kupcem jsa, ješitné své časy zvedl. Jehožto Hospodin chtě sobě jmieti, velikú naň nemoc přepustil a z ješitného člověka sluhu svého snažného
