mrtvé křiesil, nemocné uzdravoval. To se jest dálo po Božiem narození tisícého dvústého desátého čtvrtého léta. Amen.
O svatých pěti bratřích tuto se takto praví
Svatých pěti bratrův dnešní den svatá cierkev pamatuje. O nich se tak píše, že za časuov Jindřicha ciesaře v Polských vlastech byli svatí pústeníci, duchovní mniši, jimžto jsú tato jména byla: Benektus, Matěj, Johanes, Izák, Kristinus a šestý Barnabáš. Ti jsú tak svatého příkladu život vedli, že jsú pamět přeslavnú všemu křesťanstvu ostavili. Najprvé jsú byli velikého utrpenie. Krmě jich obecná byla, zelé bez omasty na prosto vařené, chlíb řiedko, masa neb ryb nikda. A to jsú sobě za veliký hod počítali, když jsú na Velikú noc jáhel s vodú navařiec jedli. Pitie jich čistá voda, i tu jsú v mieru pili. Oka svého nikda na ženskú hlavu neotvierali, rúcho jich tvrdo ostré z vlašin z konských otkané. Na jich ložích kámen miesto podušky a miesto postele rohože hrubě pletená. Sen jich velmi krátký, všecku noc, stóníc svých i lidských hřiechuov, plakali. A zatiem pěstmi své prsi bili, až do modránie se tepúc utrudili. Jich kolena ztvrdla, pro obecné klekánie ztruzena. Nikda spolu nemluvili, než když se jim host zevil, a to řédko činili. A to také v uobyčeji měli, že zjitra po prvnie hodině spolu se sešli a druh před druhem padna řekl: „Odpustíš li, hřešíš! Neodpúštěj, když bíti budeš.“ Zatiem jeden z nich, bič drže, s pláčem se jich nabil. A potom před nimi padna, jich prosil, aby jemu též učinili, což sú sobě učiniti kázali. A když sú se tak snažně Bohu slúžiec, rozličně svój život trudili, jakž to bylo libo Bohu, zezřev Hospodin na jich ustavičnú službu, chtěl tomu, aby je k sobě pojal, divnějším činem než jiné svaté.
O tom se tak píše, že knieže jeden, jemužto jmě bylo Mezko, uslyšev o jich tak veliké svatosti, kterak jsú se, svatý život vedúc, obcházeli, málo lidí sebú pojem, k nim šel a uznamenav jich velikú chudobu, jimžto hřiven stříbra sto dal. A tu se jich modlidbě poručiv,
