bolesti hlavy, ruku na ni položiv, uzdravil. A potom všem chudým nohy umyv, štědrú jim almužnu dal.
A když svatý Sixtus, jenž v žaláři bieše, nechtěl Deciovi povoliti, ani se modlám modliti, kázal jemu hlavu stieti. Po němžto běže svatý Vavřenec, voláše a řka: „Neostavuj mne po sobě, otče svatý, neb poklady, ješto mi poručil, již sem chudým rozdal.“ To uslyševše rytieři, an poklady jmenuje, svatého Vavřence jeli. Jehožto Decius otázal a řka: „Kde jsú poklady kostelní, ješto jsú tobě schovati dali?“ Jemužto když svatý Vavřenec nic neodpovědě, kázal jej Valeriánovi starostě v stráž dáti. A Valerián podal jeho starostě Ipolitovi. Jehož Ipolit v žalář s mnoho jinými vsaditi kázal. A tehda v žaláři bieše jeden pohan jménem Lucillus, jenžto pro přílišný pláč byl oslepěl. Jemužto svatý Vavřenec vece: „Chceš li v Jezu Krista uvěřiti a svatý křest přijieti, tvuoj zrak navrácen bude.“ A když tomu Lucillus nábožně povolil, svatý křest přijal a inhed prozřel. To mnozí slepí uslyševše, k svatému Vavřenci jdiechu, jimžto všem zrak navracováše, na pravú vieru obrátil. To uzřev Ipolitus, jenž jeho v své moci jmějíše, vece k svatému Vavřenci: „Pověz mi, kde jsú poklady.“ Svatý Vavřenec vece: „Ó, Ipolite, chceš li uvěřiti v Jezu Krista, pokladyť ukáži i nebeskéť královstvie slibuji.“ Ipolitus vece: „Zjednáš li řeč skutkem, po tvé radě postúpím.“ V tu dobu Ipolitus se vší svú čeledí se pokřtil a inhed poče mluviti a řka: „Viděl jsem, ano duše všech čistých veselíc se radují.“ V ten čas Valerianus k Ipolitovi poslal, aby svatého Vavřence před ním postavil. K němužto svatý Vavřenec vece: „Ipolite, poďva spolu, neb náma jest již oběma s věčnú odplatú nebeské královstvie připraveno.“ A když se oba před starostu postavišta, opět ho o pokladiech poče Valerianus tázati. K němužto svatý Vavřenec vece: „Daj mi tři dny rozmyšlenie.
