choditi. A když ta svatá žena Kunhuta, jsúc nevinná, na horké železo vstúpiti chtieše, tuto modlitbu učinila a řkúc: „Jakož s mě, milý Hospodine, s mým hospodářem schoval v pravé čistotě, tak mi rač dnešní den spomoci pro tvú svatú milost a pro mú velikú nevinnu.“ V tu dobu ciesař zastyděv se dal jí veliký políček a inhed přišel hlas z nebes a řka: „Kunhuto, věz to, že s čistá dievka, Maria Matka tě nevinnú a čistú ze všeho vyvede.“ Tehda svatá Kunhuta, na horúcie železo vstúpiec, beze všeho úraza, Boha chváléc, chodila a tak viec v dobrém a přesvatém jménu ostala.
Po těch časiech, když ciesař svatý Hendrikus umřel, jeden pústeník nábožný, na púšti v svém brlohu sedě, uslyšel v noci, ano veliký hluk v povětří šimí, otevřev okence, uzře, naliť mnozstvie diáblův v povětří letí, otázav se poslednieho a řka: „Kto ste a kam chcete?“ Diábel odpovědě a řka: „Diáblé jsme a jest nás tuto celá tma, to jest v počet šest tisíc a šest set a šedesát a šest, a jdeme tu, ješto ciesař Hendrikus večas skonče, zdali co na jeho duši svého zisku naleznem.“ Tehda ten pústeník diábla zaklel, když by zase šel, aby se u něho opět stavil a jemu povědil, kterak by se jim tam zvedlo. A když se zase diáblé vrátili, ten diábel zakletý k svatému pústeníku přistúpiv vece a řka: „Otče svatý, nic sme neprospěli, nebo to vše dobré i to zlé, což jest kdy ciesař učinil, až i to křivé domněnie, ješto do své nevinné ciesařové měl, na váhu položeno, tehda onen pečený Vavřenec přišed jeden těžký hrnec zlatý dobrých skutkuov [na]text doplněný editorem váhu přivrhl. Proněžto když mniechom, bychom získali, tehda ztratichom a já rozhněvav se v tu dobu jedno ucho od toho hrnce sem utrhl.“ Ten hrnec kalich diábel mějíše. Jenžto kalich svatý Hendrikus ciesař byl jednomu kostelu dal ve jmě svatého Vavřence. A ten kalich pro velikú těžkost s ůbú stranú dvě uši a dvě držadle mějíše. Proňžto znamení, odlomeno držadlo u kalicha,
