větčého než tělesenstvie mé. Protož mi na tom dobře učiníte, když mne nad mým tělem pomstíte.“ To diáblé uslyševše, hanbú pryč zašli. Jměl jest také svatý František tak dlúho srdečným náboženstvím v horúcie paměti jezvy Jezu Kristovy, protož jednú zevil se jemu Spasitel na kříži. Na něhožto sv. František tak dlúho srdečným náboženstvím hlédal, až jemu na rukú i na nohú i na boce jezvy se učinily, jako by byl ukřižován. A to sú po jeho skončení mnozí ohledavše, Boha pochválili.
Jměl to také svatý František v uobyčeji, že každého kněze ruce pro to, že Božie tělo pěstujeta, u veliké cti jmějieše. Protož často řékáše: „Bych kterého svatého z nebes utkal a podlé toho kteréhožkoli kněze, spieše bych se utekl [k]text doplněný editorem knězi, abych jeho ruce poceloval a svatému bych řekl: ‚Počekej málo, neb tyto ruce duostojné nade všeho světa duostojenstvie svého Spasitele tělo pěstujeta.‘“ A když již svatý František, Bohu slúže, k svému skončení se přiblížil, pozvav k sobě všech bratří, každému ruce na hlavu vloživ, jim své požehnánie ostaviv, svú duši Bohu poručiv, skončal. A v túž hodinu v Apulské zemi bratrský minister jménem Augustin, duši zbieraje, dlúho ve mdlobě, nic nemluvě, ležel. Ale v ten čas velmi zavolal a řka: „Počkej mne, očíku, večas po tobě pospieši.“ Jehožto když bratřie otázachu, co by skrze to mienil, odpověděl jim a řka: „Azda nevidíte očíka našeho Františka, an jde do nebes?“ A to řekl, inhed skončal a za svatým Františkem šel.
Potom po těch časiech, když jedna paní nábožná u svatého Františka roznemohši se skončela, a kněze sebravše, okolo jejého těla zádušní nešpor pějíchu, v tu hodinu ta paní umrlá, na nosidlách se pozdvihši, jednoho z těch kněží k sobě pozvavši, k němu řekla: „Otčíku, chci se zpoviedati, nebť sem byla umřela, jednoho sem se hřiecha nespovídavši, byla sem do hrozného žaláře odsúzena. Ale když svatý František před Bohem se
