protož dokad jest on živ, nepřepustí Buoh na lidi hladovitého léta.“ A tak se jest stalo. Ale jakž brzo umřel svatý František, tak hladovitá léta přišla. Miloval také svatý František svatú chudobu, tak že často řiekáše: „Chudoba jest má paní.“ A když koho chužšého sebe uzřel, inhed pozávidíše, boje se, by chudobu nadeň nepředčil. A když jednú jednoho chudého velmi utkal, k svému tovaryši řekl: „Velikého činí tohoto člověka chudoba a daleko nad naši chudobu předčí. Aj toť, já za vše své bohatstvie chudobu sobě zvoliv, svú sem jí paní nazval, avšak se v tomto člověku chudoba kráše než ve mně stkví.“
Jeden čas také svatý František, když do toho města, ješto Arecium slove, přišel, nalezl, ano se měšťané ze všeho města najmocnější svadivše, spolu se tepúc bojují. V tu hodinu uzřel svatý František, ano nad městem diáblé vznášejíce se radují, pozvav k sobě svého tovaryše, přikázal jemu a tak řka: „Jdi k městské bráně, přikažiž diáblóm mocí Boží, ať se od města inhed vzdálé.“ Tehda tovařiš jeho jménem Silvester, brzo k bráně přiběhna, zavolal velikým hlasem a řka: „Přikazuji vám Boží mocí, diáblé, a mocí svatého Františka, beřte se pryč a lidi k svádě nepodnášejte.“ A jakž to brzo zavola, tak všickni měštěné u veliké přízni se smieřili. A ten bratr Silvester, tovaryš svatého Františka, když ještě byl světským knězem, viděl byl u vidění, ano kříž zlatý z úst svatého Františka pocházie, an až do nebes dosahá a na šíř nad vešken svět se rozprostřel. To ten kněz Silvester uzřev, světa ostav a v zákon svatého Františka všed, mnoho dobrého činiv, skončav, Bohu se dostal.
Jednú také, když sv. František Bohu se modléše, uslyšev, ano na střeše diáblé běhajíc se zabývají, ven vyšed, se svatým křížem požehnav, k nim řekl: „Boží mocí vám přikazuji, diáblé, abyšte, což jest vám přepuštěno, nad mým tělem učiňte, chci rád všecko trpěti, neb nemám nepřítele
