diábel a ji ubudiv, k nie vece: „Paní Pelagia, co sem já kdy tobě zlého učinil. Azda sem tebe velikým bohatstvím a velikú ctí neokrásil. Pověz mi, prosím tebe, zda sem tě kdy zamútil, chci to skládati a na všem tobě hověti, jediné mne nevostávej, ať pro tě nebudu v potupu křesťanóm.“ Tehda svatá Pelagia se požehnavši na diábla podula a inhed diábel zmisal. A potom třetí den vše, což jměla, svatá Pelagia prodavši mezi chudé rozdělila.
Po těch časích v jednu hodinu, v niežto se nikda nenadála, svatá Pelagia vstavši tajně pryč zaběhla a na horu Olivetskú přišedši, pústeníkové rúcho mužské na se vzevši, v jedné malé peleši bydlo sobě učinila. A tu Bohu u velikém v trápení nábožně mnoho časuov slúžila. A tu mnohým dobrým v známost přišedši, bratr Pelagius jí všickni řiekáchu. Potom opět po některých časiech jeden nábožný jáhen, sluha toho svatého biskupa, do Jeruzaléma na poklonu přišel. Jemužto biskup svatý bieše rozkázal, aby po všech svatých pokloně jednoho svatého pústeníka jménem Pelagia se doptaje, jeho navštievil a řka: „Navštěv jeho, svatýť člověk jest.“ A když ten jáhen jej navštievil, mně, by muž byl, a ona jeho dobře poznala, neb jeho, v světském stavě jsúc, bíše viděla. Ale on ji nepoznal, neb pro její strašné bydlo její dřevnie krása bieše se v dvornú postavu proměnila. K němužto svatá Pelagia vece: „Ještě li máš biskupa?“ K tomu on vece: „Ještě, pane.“ A ona k němu vece: „Rci jemu, ať za mě Boha prosí, neb jest pravý apoštol a sluha Boží.“ Tehda ten jáhen od nie odšed, třetí den se opět vrátiv, na dveře potlúkl. A když mu ižádný neotevřel, k uokénku přišed, ji, ana umřevši leží, uzřel, zase se rúče k biskupu vrátiv, jemu pověděl. Tehda biskup z žáky a z duchovními, k tomu svatému tělu přišed, zádušní službu nábožně odpěv. A v tu hodinu jejie tělo z peleše vynešeno, nalezli, ano žena byla,
