tak se vysoko v povětřie vznesla, jakož ji pro výsost nikdiež nemohl viděti. Z toho viděnie biskup se probrav.
Když jednú šel do kostela, slovo Božie kázáše, Pelagia, hřiešnice, uslyševši, na své hřiechy s velikým skrúšením se rozpomenuvši a dlúho potom plakavši, list svatému biskupu poslala, a tak píšíc: „Svatému biskupu, následovníkovi Jezu Kristovu, Pelagia, veliká hříšnice, následovnice diáblova, miesto služby vzkázanie tvé milosti vzkazuje na mé hřiechy žalostivě poznávanie. Otče svatý, jest li to tak, jsi li toho milostivého Jezu Krista učelník, jenžto, jakž sem slyšela, pro vše hřiešné z nebes na zemi jest stúpil, rač mě, hřiešnici kající, k milosti přijíti a mne na pravé cestě potvrditi.“ Jížto svatý biskup na listě odepsal a takto řka: „Prosím tebe, aby mé pokory nepokúšela, nebť jsem hřiešnej člověk. Ale žádáš li býti spasena, samého mne uzřéti nebudeš moci, ale pro dobré svědectvie mezi jinými mě uzříš.“ Zatím když Pelagia před mnohými jinými k svatému biskupu přišla, před jeho nohama padla a na své hřiechy žalostivě zaplakavši, promluvila k němu a řkúc: „Jáť jsem Pelagia, propastná hlubokost šeředných hřiechuov, já jsem osidlo mnohých sirých duší a mnohé jsem oblúdila, sama byvši oblúzena. A již to vizi, kterak jsem na tom daleko zablúdila, a již jest mé duši na to nade vše pomysliti hrozno.“ To svatý biskup uslyšev, jí otázal, kterak by jie jmě bylo. Jemužto ona odpovědě: „Pelagia jmě mi dějí, ale pro mé nestatečné okrašovánie lidé mi Perla řékají.“ Tehda biskup, jí skrúšenú pokoru uzřev, ji v svatém pokání potvrdil a inhed ji pokřtil. A v túž hodinu uslyšán hlas, ano diábel vola a řka: „Ó, převeliké násilé, ješto trpi od tohoto zlého kmeti. Zlořečený ten den, v němžto s se narodil, aby mi se protivil, nebo si mú všecku naději zrušil.“
A potom opět jedné noci, když Pelagia spáše, přišed k nie
