snažného učinil, tak že duch prorocký jmějieše. A to se dobře ukázalo, když byl jednú s mnohými jinými od nepřátel jat a všichni se truchléchu, jediný sv. František vesel bieše. A když ho z toho jiné tovařistvo trestáše, odpovědě a řka: „Vězte to, žeť jsem proto vesel, že mám po všem světu za vzácného svatého jmien býti.“
Často také svatý František, zsvleka [z]text doplněný editorem sebe bohaté rúcho a v sprostné se obleka, v Římě před svatého Petra kostelem s jinými chudejmi sedě žebráše. A také jednú, po cestě jda, potkal velmi ohavného malomocného, pro milého Jezu Krista k němu přistúpiv, poceloval a inhed malomocný zmizal. Protož k malomocným často chodě, jich ruce nábožně celováše a mnohé almužny dával.
A když jednú svatý František uslyšel, ano čtú ve Čtení, kterak jest Spasitel svým apoštolóm, když je kázat slova Božieho rozeslal, kterak choditi a kterak bydleti rozkázal, a inhed z toho místa vstav, ten stav vší myslí držeti počel, obuv zuv od sebe zavrhl a viec bos v zimě i v létě chodil, v jedné sprostné sukni chodě, miesto pása uzlovatým povrazem se opasoval. A když jednú u veliký snieh přes les jdieše, padúši vystúpivše a jeho jemše otázali, kto by byl. Jimažto on povědě a řka: „Sem biřic Boží.“ Jehožto padúši inhed pochopivše v snieh uvrhli a řkúc: „Ležiž tu, chlape, biřiče Boží.“ A také když jednú, velmi ustav, na oslíku jel, tehda tovařiš jeho, bratr Leonardus, také rodem z Asizie, velmi ustav, poče sobě na mysli řéci: „Nerovně moji přítelé nad tohoto člověka někda předčechu, avšak on teď jede a já pěš jdu.“ A když to ten bratr mysléše, v tu hodinu sv. František, z oslíka skočiv, tomu bratru vece: „Neslušie mi jeti a tobě pěšky jíti, neb s urozenějšího rodu nežli já.“ Tomu se ten bratr podiviv, před jeho nohami padl, aby jemu vinu odpustil, poprosil.
Jměl také sv. František jednoho nábožného bratra sobě velmi milého, jemužto jednú Ducha sv. ponučením tajemstvie zevil a řka: „Jest jeden sluha Boží na světě,
