ač by to tak nebylo, jakž pravíš, buď to tak proto, že ty pravíš.“ To také slovo pokorné svatý Řehoř na svých listech psáti počel, nazývaje se sluha všech Božích slúh. A ten obyčej držé všichni papeži až do dnešnieho dne.
Byl jest také svatý Řehoř k chudým veliké štědroty, tak že všech z dalekých vlastí chudých jména napsána jmějieše, jimžto všem štědře almužnu sláše. A zvláště měl jest na své práci tři tisíce Božích služebnic, jimžto na každé léto úroční velikú almužnu dáváše a na každý den k svému stolu pútníky zváše. Mezi nimižto jednú když svatý Řehoř jednomu z nich chtěl pro pokoru, aby se umyl, vodu na ruce vlíti, a ten ihned před ním zmizal. Pro něhožto se poče svatý Řehoř velmi diviti. Tehda té noci zjevil se jemu Hospodin a řka: „Jiné dni ve jmě mé chudé krmíš, ale večas mne samého ctil s a svú s mi rukú vody podal.“ To se také píše, že když jednú svatý Řehoř jednomu svému služebníku přikázal, aby dvanácte pústeníkuov k jeho obědu pozval. A když ti pútníci přišedše za stuol sedli, přečet je otec svatý, uzřel, ano jich třinácte sedí. Proněžto pozvav k sobě svého sluhy, otáza jeho, proč by byl jich viece pozval, než jemu rozkázal. Tehdy sluha, ty pútníky obezřev, svatému otci vece: „Rač mi věřiti, otče svatý, žeť jich viece nenie než dvanácte.“ Tomu svatý Řehoř urozuměv, poče na ty chudé pútníky hlédati. Mezi nimižto uzřev jednoho, an se divně, jednak v staré tváři velmi postnej [i]text doplněný editorem počestnej, jednak mladě, se jemu ukazováše. To svatý Řehoř uznamenav, po obědě toho pútníka na stranu odvedl, jej zaklel, aby jemu pověděl, kto by byl, kterak by jemu jmě bylo. Jemužto on odpovědě: „Proč se tiežeš o mém jménu, ano jest tak divné. Ale věz to, žeť sem ten, jemužto někdejší čas kázal střiebrnú misku dáti. A to také jistě věz, že od toho času, jakž si mě podařil, ihned tě Hospodin pósobil, aby ty byl starostú nad svatú cérkví na miestě svatého Petra apoštola.“ A když jeho svatý Řehoř otáza, po čem by to věděl,
