chtiec světí apoštolé počet apoštolský naplniti, svatého Matěje volili. Ale aby bylo všecko od počátku věděno, píše se v jedněch starých kniehách, že byl jeden člověk v Jeruzalémě, jemužto jmě bylo Ruben a jeho ženě jmě bylo Ciborea. Když jednu noc spolu ležiece spášta, měla sen Čiborea převelmi hrozný. Jehožto se velmi užasši, ze sna se vztrhši, poče vzdychajíc ten sen muži praviti a řkúc: „Zdáše mi se ve sně, bych syna porodila velmi nepokojného a zlostného, jenž by byl příčina zahlazenie všeho lidu i našeho pronárodu.“ K nížto Ruben, muž její, vece: „Nestatečnú řeč, ješto neslušie vypraviti, mluvíš.“ K němužto ona vece: „Věz to, hospodáři, jest li to tak, že sem této noci dietě počela, nebylo jest toto sprostného snu viděnie, ale pravé zjevenie.“
Po těch časiech, když Ciborea dietě snosivši porodila, užesli se, i u velikém strachu biechu otec i mátě a ihned počešta mysliti, co byšta z toho dietěte učinila. S jedné strany jima ohavno bieše své dietě zabiti, z druhé strany zahlazenie svého všeho národu se bojiešta. Proněžto to sobě vymyslišta, že vzemše dietě v jedno pletené osudie vsadila a to rúchami a smolú tak ohradila, aby tam voda jíti nemohla. A to připravivše, v moře vrhli. A tu jím tak dlúho mořské vlny zplývaly, až sú je k jednomu ostrovu, ješto slove Škariot, přinesly. A od toho ostrovu Jidáš přijal příjmě Škariot.
V tu hodinu té vlasti králová, podlé moře s pannami se procházejíc, uzřela, ano na moři zplývá pletené to osudie, v němžto dietě Jidáš byl v moře vržen. Chtiec ohlédati, co by to bylo, kázala k sobě přinésti. A nalezši krásné dietě, že dětí nemějieše, vším srdcem vzdechši, vece: „É, bych já měla takéto dietě, aby toto královstvie neosiřelo!“ Zatiem kázala toho dietěte tajně chovati a pořekši se, by byla těžká dietětem toho léta, podlé času by dietě jměla. Proněžto král i všecka země se obradovali a toho dietěte velmi snažně chovati kázali.
Potom po některých časiech králová s králem dietětem počevši, v svuoj čas pravého dědice urodila.
