učinil a na tom všemu světu chvalně svú milost ukázal. V tom také rozumně mluví sv. Bernhart u vykládaní Čtenie svatého zvěstovánie, že když Buoh Otec z své milosti k nám navrácenie ráčil jednati, v tom jednání bieše před Bohem pohádka mezi spravedlností a milosrdenstvím. Spravedlnost takto mluvieše: „Spravedlný s, Hospodine, a vždy tvuoj súd pravý, ty s, Hospodine, prvním lidem řekl: ‚V kerúž hodinu zapověděného ovoce sniete, smrtí umřete.‘ A protož aby bylo spravedlivé tvé prořčenie, lidský národ na věčnú smrt jest odsúzen.“ Na tom ostalo viec než pět tisíc let.
V tom tak ztrastném času v Božím hrozném hněvě kteří zázraci se dějiechu, které přepusty spadáchu na lidi od Boha, o tom svědčí svaté Písmo, že Buoh promluvil a řka: „Želeji toho, že sem kdy člověka stvořil.“ V tom hněvu jednoho dne čtrmezcítma tisícuov, jiný čas deset tisícuov lidí sešlo v brzké náhlosti, oheň, z nebes přída, mnoho lidí spáléše. Tehda také diáblé volnú mocí v lidi stúpáchu, hlad, mor, rozličné přípusty na lidi přicházíchu. Potom přišedši potopa, vešken svět potopila.
Po těch časiech milosrdenstvie před Buoh předstúpilo i poče pokorně mluviti a řka: „Vizi, milý Hospodine, že s se prvé rady své spravedlivé spravedlnosti již dlúho držíš, pronižto se na své stvořenie velmi hněváš. A již jest čas, aby se rozpomenul na svá veliká milosrdenstvie, neb jsi ty ten, jenžto v svém Bozství milosrdenstvie neseš nade vše svá učenie. A když milosrdenstvie v tobě bydlí, kterak to muož býti, by se nikda nesmiloval. Která tobě chvála odtad přichází, jenž jsa převšemohúcí Hospodin, nad hubeným stvořením se mstíš, voliv sobě milé sluhy, jichžto srdce duchem svým osvěcoval a jimžto svá tajemstvie [o]text doplněný editorem budúcích časech zjevoval. Všecky v temném žaláři držíš. Tu Izaiáše, Davida, Jeremiáše i jiných prorokuov zapomněl. Tu také Mojžíše držíš, s nímžto někdá milostivě mluvil, jemužto své Bostvie nad přirozenie člověčie v divné brzkosti okamženie ukázal. Tak li chceš na věky v svém
