papež tehda jménem Liberius, chtěli všickni, aby svatý Jeroným papežem byl učiněn. Ale že svatý Jeroným to v svatém obyčeji jmějíše, že žákovstvo a duchovnie z nesličných trestáše, proto se ti jemu protiviece, jeho hanby všemi činy hledáchu. To svatý Jeroným uznamenav, jim postúpil a k svatému otci nazaretskému, jenž tehdy v tom městě, ješto Konstantinopolis slove, biskupem bieše, přišel a od něho se svatému Písmu spoře naučiv, odtad na púšti zašel. A co jest na té púšti pro milého Boha Jezu Krista, svatý život veda, trpěl, píše sám o sobě a řka: „Když sem na té přehrozné púšti byl, že slunečnú hořící horkostí bieše povadla, zdáše mi se, bych v římské rozkoši bydlel, lpieše na mém těle pytel černý, kůže se na mém životě zčernavši múřenínovú barvú, svraskavši, jedva při kostech lpieše, na každý den ve slzách stóně vzdychách. A když mě sen utrápi, na zemi své kosti, již ovšem ztruzené, jakž takž polože, odpočiněch, o krmi a o pití mlči, že jakžkoli u veliké žádosti, nemocný, studené vody napie, i té já sem na čas neměl. A vařeného pokrmu pojísti, to sem sobě za veliký hřiech nesl. A tak [s]text doplněný editorem zvěří a s rozličným národem na púšti tovařisky bydlech. A když sem se tak bydle čtyři léta v pokání trudil, odtad vstav do Betléma šel a tu v svatém Písmě postě se a Bohu se modle.“ Divně mnozí učedlníci také se k němu přibravše, svatý život podlé něho vedli. A tu svatý Jeroným v svatém úmysle v předkládaní a u vykládaní svatého Písma mnoho let pracoval. A v té práci tak se ztrudil, že když na své posteli ležieše, vstáti vzhóru nemohl, než ujma provazec, jenž nad ním visieše, sobě vzhuoru vstáti pomohl.
A když jednú svatý Jeronymus [s]text doplněný editorem svými duchovními bratřími poslúchaje, ano svaté Písmo čtú, sedieše, v tu hodinu lev velmi veliký kléceje v klášter vběhl. Jehožto jiní mníškové zazřevše a velmi se užasše, kam kto věda, utíkáše, ale sv. Jeroným jako proti
