činieše. Tak když jednú jeden chudý svatého Martina hledáše, povědě jemu svatý Brikcí a řka: „Hledáš li jeho, znamenajž dobře, kterýžť chodí jako pomámený a vždy v nebe hledí, tenť jest.“ Tehda chudý svatého Martina nalez, což na něm poprosil, to jemu bylo dáno. A potom sv. Martin, pozvav k sobě svatého Brikcí, promluvi k němu a řka: „Azda se já tobě zdaji bez smysla a pomámený?“ To sv. Brikcí uslyšev, velmi se zahanbiv, zapřel. Jemužto sv. Martin vece: „Azda toho nevieš, že jsem já to v svoji uši slyšel, když s ty mluvil? Proto zajisté pravi tobě, žeť jsem to na Hospodinu obdržal, že po mém skončení na mé místo vstúpíš a tuto biskupem budeš. Ale v tom biskupství mnoho tě protivenstvie nadejde a mnoho ztrastí trpěti budeš.“ To sv. Brikcí uslyšev, poče se jemu súkromě posmievati a řka: „Však jsem dobře řekl, že chodí bez smysla pomámený.“
Potom po některých časiech, když svatý Martin skončel, sv. Brikcí miesto něho biskupem učiněn. V němžto biskupství dal se u veliké náboženství. A když třidceti let biskupem byl, jedna pradlí, ješto na jeho dvoře rúcho prala, počevši jměla dietě. To všecka obec uslyševši, kamení v záhubě nabravše, před jeho vrata přiběhli a řkúc: „Dostiť sme pro dobrotu svatého Martina tvú nečistotu do sé doby trpěli, ale již toho nebude, již tu nečistú ruku, jakož sme dřieve činili, celovati nebudeme.“ Tehda sv. Brikcí poče toho jako ten, jenž nic o tom nevěděl, odmlúvati a takto k nim řéci: „Abyšte tomu, že sem nevinen, uvěřili, kažte sem dietě přinésti.“ A když je přinesechu, ješto jedno třidceti dní vstář bieše, poče je sv. Brikcí zaklínati a řka: „Děťátko, zaklínaji tě mocí Syna Božieho Jezu Krista, pověz tuto, jsem li já tvój otec.“ K tomu dietě odpovědě: „Nejsi muoj otec.“ To lidé uslyševše, počechu na svatého Brikcí volati a řkúc: „Chceme tomu, kto jest otec, aby nám pověděl.“ K tomu svatý Brikcí vece: „To ke mně neslušie, učinil jsem, co na mě slušelo.“ Tehda vešken lid poče křičeti
