Spasitel Jezu Krist ne tak jest chodil v pyšném rúše ani v té postavě, jako ty chodíš, ale by mi se ukázal muoj Spasitel, ten by mi se zevil v pokorném rúše, jako jest na světě chodil, a s jezvami, jakžto jest pro vše hřiešné na kříži trpěl.“ A jakž to brzo svatý Martin vece, tak diábel zmisal. Potom svatý Martin před mnohými časy Božím zevením své skončenie přezvěděl a svém některým bratřím čas své smrti zevil.
A když jednú kondatskému biskupu mezi jedněmi znamenitými lidmi válečný hněv bieše, to zvěděv sv. Martin, chtě je smieřiti, k nim přijel a tu nedlúhý čas přebyv, na sobě počil, že své síly již pozbývá, protož své učedlníky k sobě pozvav, jim své blízké skončenie všem zevil. To oni uslyševše, žalostivě vzplakavše, k němu vecechu: „Proč nás, milý otče sv., po sobě ostavuješ, neb komu ny, smutné a siré, poručíš, obeři se na své stádo, lítý vlče.“ Tehda uzřev svatý Martin, ani žalostivě pláčí, sám s nimi zaplakav, Bohu se pomodlil a řka: „Hospodine, jsem li ještě tvému lidu potřeben, ještě rád popracuji proň, staň se vuole tvá.“ Neb v jeho srdci divný Buoh bieše, z jedné strany svých mníškuov litováše a z druhé strany vší žádostí po Jezu Kristu túžieše. A když tak svatý Martin v žíni a na popele v svém loži ležieše, skončení se blíže, počechu jeho mníškové prositi, aby sobě dal lože polepšiti. Jimžto svatý Martin vece: „Milí synové, neslušie křesťanovi než v žíni na popele umřieti, bych vám jiný příklad ostavil, hřešil bych.“ A když jeho počechu prositi, aby vznak neležel, k tomu jim svatý Martin vece: „Nechajte mne, dietky, ať v nebesa mohu hleděti, aby duch muoj naprosto šel k Bohu.“ A když to vece, uzře, ano diábel stojí. K němužto svatý Martin vece: „I co stojíš, škeredej satane! Nic na mně svého zisku nenalezneš, ale lóno Abrahamovo, totiš nebeské královstvo, mě příme.“ To řekl svatý Martin, pustil duši.
Tehda
