v tu hodinu inhed jeho tvář se zastkvěla jako již nebesky oslavena a hlasové andělští, nad ním zpievajíc, uslyšeni jsú. A v túž hodinu, v nížto svatý Martin skončal, když svatý Severinus, kolínský biskup, podlé svého svatého obyčeje na neděli po jitřní po svatých chodě, se klanieše, uslyšel, ano andělé, pod nebesy se vznášejíc, sladce spievají. Tehda povolav k sobě svého alcipřišta, otázal jeho, slyšel li by co. A když jemu alcipřišt vece, že nic neslyší, ponúceje jeho svatý Severinus, aby snažně poslúchal, zda by co uslyšel. Tehda ten alcipřišt, vzdvih se na nohy, holí se podepřev, ucho nakládaje, poče snažně poslúchati. V tu dobu, jakž zaň svatý Severinus Bohu se pomodlil, tak inhed alcipřišt poče řéci: „Již slyším jedny sladký hlasy andělské v nebesiech spievajíce.“ Tehda k němu inhed svatý Severinus vece: „Věz to, že kněz muoj, svatý otec Martin, večas skončal jest. Aj toť, jeho andělé zpievajíc slavně nesú do nebes.“ A byli sú diáblé při jeho skončení, chtiec na něm něco své doby nalézti, ale již sú nic nenalezli, s velikú hanbú od něho pryč zašli. Tu hodinu alcipřest znamenav, po některých dnech poznal, že v tu hodinu svatý Martin skončal. Toho také dne svatý Ambrož, mediolánský biskup, mši velikú slúže, usnul. Tehda ten, ješto jměl epištolu čísti, dlúho čekav, k svatému Ambrožovi s jinými přistúpiv, jeho ubudili a řkúc: „Jižť je čas, otče svatý, dlúho tebe vešken lid čeká, kaž epištolu čísti.“ K nimžto svatý Ambrož vece: „Nebuď vám protivno, neb jest bratr muoj, otec svatý Martin, umřel a já sem byl večas na jeho pochování, ale poslednie modlidby, protože ste mě ubudili, dospěti sem nemohl.“ Tehda všickni ten den znamenavše poznali, že v tu hodinu sv. Martin skončal.
Potom po čtyřech a po třidceti letech, když svatý Perpetuus svatého Martina tělo na to miesto, ješto i dnes leží, s velikú ctí slovutně přenesl, v tom mnozství lida, ješto
