ukázala onoho cného muže starého, svatého Urbana, nebť k němu mám tajné poselstvie.‘ A kdyžť jeho ukáží a jeho již uzříš, pověz jemu všecka slova má. Ten, jakž tě brzo skrze svatý křest očistí, tak se ke mně vrátě, inhed anděla uzříš.“ Toho Valerianus uposlúchav, odtad inhed vstav, jakž svatá Cecilia byla rozkázala, tak učinil. Svatého Urbana, an mezi svatými hroby klečí, Bohu se modlí, nalezl. A když jemu všecku řeč svaté Cecilie pověděl, tehda svatý Urban, ruce k nebesóm vzved, horkými slzami zaplakav, vece: „Muoj milý Jezu Kriste, všech dobrých křesťanuov pastýři, rač přijieti k sobě novo sené plémě, ješto s skrze svatú Cecilí vsel. Aj toť, Cecilia, tvá služebnice, jako snažná učedlnice stred svaté viery nosieci, tobě služby, svého chotě, jehožto jako lva v divokosti nemilostivého nalezši, k tobě jako pitomého beránka navedla jest.“ A jakž to brzo svatý Urban dořekl, tak se inhed jemu jeden počestný kmet, drže kniehy zlatým písmem psané, zevil. Jehožto, jakž brzo Valerianus uzře, tak inhed s velikú úžestí na zemi padl. Tehda jeho ten kmet pozdvih, jemu na těch knihách čísti kázal. A tu takto bieše psáno: „Jeden Buoh, jedna viera. Jeden křest, jeden Buoh, všech Otec nade všemi námi.“ Jakž to Valerián přečite, tak jeho ten kmet otázal a řka: „Věříš li, že jest to tak, čili nedóvěříš?“ K tomu Valerianus odpovědě, jako provolav: „Nenie pod nebem, co by mohlo právějie věřeno býti.“ A jakž to vece, tak se z jeho očí slzy [pustily]text doplněný editorem[209]doplněno podle Pasionálu kališnického.
Tehda Valerianus, od svatého Urbana svatý křest přijem, k svaté Cecilí se vrátiv, nalezl, ana s andělem mluví. Kterýžto anděl dva krásná věnce, jeden ruožený a druhý liliový, v ruce držéše. Jimžto ta jistá věnce na svatú Cecilí a na Valeriána vstaviv, vece: „Tyto věnce čistým srdcem chovýte, nebť jsem je z ráje vám přinesl, nikda nezvadneta a nikdy své vuoně potratíta. A nižádnýť jich nikda viděti nebude
