v svaté múdrosti znamenitý, řeči i zezřenie pokorného, v rúše, v krmiech i v pití přeskrovný, pravé viery naučitel. Přesnažné jeho promluvenie Duch svatý hřiešným oslazováše, protož mnozí jeho rady poslúchajíce, na své hřiechy vzdychajíce, s pláčem se jich kajíce, domuov se od něho vracováchu.
To také svatý Prokop v uobyčeji jmějieše, že to, což s svýma rukama vydělal, kopaje, seje, zmlátě, tiem milosrdně chudé krmil, jako by před sebú Jezu Krista viděl. Odevšad k němu běžiechu rozliční lidé, žádajíc s ním na púšti ostati a podlé jeho svatého příklada Bohu slúžiti. Tehda Ducha svatého ponúcením jal se dělati kostela na čest Bohu a svaté královně a svatému Janu, křtiteli Božímu. A tu přijal k sobě několiko bratruov cného života, svatých mravuov, s nimižto se svatého Ducha vuolí zjednav, přijal zákon svatého Benedikta. A tak bydle v své pokoře s nimi, za nejmenšího se z nich jmějieše. Co jest tu Hospodin skrze něho divy ukázal, to by ruka lidská všeho popsati nestačila, avšak tuto některé věci povieme.
Čte se tak o jeho svaté milosti, že když podlé obyčeje římského kostela mezi Velikú nocí a mezi Božím na nebe vstúpením zbožní lidé, tři dny se postiece, po křížích chodí, vše svaté nazývajíce, jich se milosti modléce, aby ráčili za ně Hospodina prositi. Bieše jeden člověk bohobojný, jemužto jmě Menno bieše, přišed na břeh Sázavy, žádáše se přez řeku na onu stranu převézti, chtě u svatého Prokopa u nábožné služby býti a s svatým Prokopem po křížích choditi. Ale že na oné straně lodí bieše, přievozu jmieti nemožieše, a protož sobě velmi stýskáše. A když tak na březe stoje mysléše, vida na né straně lodí u kuola věziece, poče s velikým vzdycháním, tepa se v prsi, Bohu modliti a řka: „Ó, převšemohúcí Hospodine, ješto s skrze sv. Prokopa, svého sluhu, veliké divy ukázal, skrze něhožto [s]text doplněný editorem mnohé hřiešné [k]text doplněný editorem vieře i k náboženství zažehl, tvé svaté milosti prosím, rač mě, hřiešného, uslyšeti, aby onano lodí ke mně na tuto stranu přeplula. Pro mé
