Valeria biskupa pryč z těch vlastí zavésti kázal. Ale svatého Vincencie jako v hrdosti drzieho mladečka, aby se jím jiní kázali a strachovali, kázal jeho, opak ruce sviežíc, přes trám táhnúc spúštěti a tak těžce spúštějíc rozrážeti.
A když tak sv. Vincencius se na svém životě zbyl, promluvi k němu Dacianus a řka: „Pověz mi, Vincencí, v kých jest nynie hubené tělo tvé [v biedách]text doplněný editorem[24]doplněno podle Pasionálu kališnického, kde li je nynie, pomníš?“ K němužto sv. Vincencius ulyz se vece: „Toho sem dávno žádal, co nynie pro mého milého Jezu Krista trpím.“ Z toho se slova Dacián rozhněvav, poče jemu všemi mukami hroziti. K němužto sv. Vincencius vece: „Ó, strastný, čím se na mě viece hněváš, tiem se mnú větší milost učiníš. A protož, nemilostivý, hubený člověče, vší mocí proti mně snažně povstaň a uzříš to, že budu Boží mocí mocnějie i silnějie trpěti než ty mučiti.“ Proti tomu poče Dacianus volati na ty, ješto mučéchu, aby se snažili metlami a kyji jej bíti. To vida sv. Vincencius, vece: „Co tomu dieš, Daciáne? Aj toť, sám mne mstíš nad mými protivníky.“ Tehda Dacianus k těm, ješto mučiechu, vece: „Hubenci, nic nečiníte, a vy ste jindy na zlodějích a na vražedlníciech vymučovali, že sú vám pravdu, co ste tázali, pravili. A teď jediný sám Vincencius na vaše mučenie nic nedbá.“ V tu hodinu katové se snažiti počechu, vzemše hřebeny železné, počechu jeho svatý život až do kostí dráti. Z jehožto svatého života všecka krev ven tečieše a všecky jeho kosti i vazové se rozstúpichu, tak že jeho třeva vně viděti muožiechu. V tu dobu vece Dacián: „Smiluj se nad svú mladostí, ó, překrásný mladečku Vincencí, ještě se dobře muožeš zhojiti.“ K němužto sv. Vincencius vece: „Ó, jedovatý diáblóv jazyce, tvých se muk nic nebojím, ale toho se najviece strachuji, že se nade mnú slibuješ smilovati. A já, čím se ty viece hněváš, tiem já se viece raduji a nechci, by toho, co uménil, co s nade mnú učiniti zamyslil.“ Tehda Dacianus kázal železnú lésu připraviti a pod lésú oheň učiniec, svatého Vincencie, na lése přiviežíc, pekli.
A když jej na ty muky vediechu, svých katóv, aby spěše šli, ponúceje, jasně jdieše. A tu přišed, sám na lésu vstúpil. A tu pečen, přižiehán,
