život všecky, veň úfají, obluzuje a tak všem nejist jest, že se všem posmievaje, všemi naposledy smentí. Toť jest ten život přelštěný a přelstivý, ještoť nutí zloděje, aby kradli, hněvivého, aby se unáhloval, a křivého, aby všem neprávě činil. To jest ten život omylný, ješto člověka k hřiechu vede a na zlé vždy radí. Proněžto často člověk to, ješto i pomysliti hrozno jest, učiniti musí. A protož vše, což zde trpíme, brzkým se během skoná, ale což jest na onom světě trpěti, to nikda skonánie nemá. Proněžto, milé sluhy Boží, nepostúpajte řečem obludným, chytrostem diáblovým, ale mile pro Jezu Krista svú krev prolíte.“
A když tu řeč sv. Šebestián k těma svatýma bratřencoma mluvieše, tehda jedna paní jménem Zoe, hospodyně Nikostratova, v jeho domu ta dva sv. věžiešta, a ta bieše němá, před sv. Šebestiánem padši, poče ruce spínati, znamenie dávajíci, aby se nad ní sv. Šebestián smiloval. Tehda sv. Šebestián vece: „Jsem li já sluha Boží a jest li to vše pravda, co jest tato žena z mých úst slyševši uvěřila, rač otevřieti jejie usta ten, ješto jest sv. Zachaři, svému proroku, usta otevřev, řeč navrátil.“ Jakž to sv. Šebestián vece, tak žena zavola a řkúc: „Požehnané promluvenie úst tvých a blažení sú všickni, ješto tomu, což s ty řekl, věřie. Neb sem já anděla viděla, an před tebú kniehy otevřené drží, na nichžto vše, což s ty mluvil, bylo psáno.“ To její muž Nikostrat uslyšav, před nohami sv. Šebestiána padl, jeho prose, aby jemu ráčil vinnu odpustiti. A inhed ta dva svatá Marcelliána a Marka z vězenie zprosti, vele jim volně pryč jíti. Ale ona nerodišta, nechtiec svatých mučedlníkuov koruny ztratiti. A takú milost svatého Šebestiána řeči Buoh bieše dal, že netolik tú dvú svatú ku pokornému trpení bieše potvrdil, ale otce i mateř s mnohými jinejmi ženami na křesťanskú vieru obrátil. A ty všickny bohobojně kněz Polikarpus pokřtil. Zatiem starosta ciesařuov, jenž tehdy v Římě vládnieše, neduživú nemoc pracně trpieše. A když svatého
