povstáním nepoctil. Avšak jakž brzo svatý Václav v radu přišel, uzřev ciesař, ano jeho svatí andělé vedú a kříž zlatej jemu se na čele stkví, inhed před ním se všemi kniežaty padna, jemu se pokořil, slibuje jemu, co by na něm poprosil neb kázal, na tom byl uslyšán. Tehda svatý Václav ruky svatého Víta na ciesařovi poprosil a inhed jemu ji mile ciesař dal. Potom sv. Václav, s tiem drahým darem do Praského města přijev, ve jmě sv. Víta kostel založiv učinil. A zatím po toho svatého otce, řezenského biskupa, jenž těch časuov nad Českú zemí biskupového důstojenství moc mějieše, poslal, prose, aby se přijéti neoblenil, ale přijeda kostel svatého Víta posvětil. Jemužto řezenský biskup odevzkázal a řka: „Azda mne, synu milý, potřebuješ? Věz to, že ten kostel, jehožto posvěcenie žádáš, ten kostel, jakž sem Božím zevením viděl, povýšen bude v duostojenství arcibiskupstvie stolec i hlava duchovnie tvé země. Avšak aby se tvá prosba i vóle naplnila a tvój kostel byl posvěcen, rádť to chci spůsobiti.“
Co jest potom sv. Václav pro Jezu Krista pokorných a milosrdných skutkuov činil, o tom jest mnoho psáno. Zvláště když jednoho času svatý Václav v noci, ano snieh a led veliký, s svým starým sluhú, jenž slul sv. Podivoj, jemužto všecko tajemstvie i náboženstvie sv. Václava známo bylo, k kostelu bos jdieše, tehda ten sv. Podivoj jda, však veliké zimy trpěti nemožieše. Jemužto sv. Václav vece: „Podivoji, vizi, žeť jest zima, stúpej v mé stúpěje.“ A jakž poče v jeho sv. stúpěje stúpati, tak se jemu nohy zhřely, tak že nepočil zimy číti. A ty jisté sv. Václava stúpěje, že po zmrzlém blátě chodě, své svaté nohy obrazováše, všecky krvavé biechu.
To také sv. Václav zvláštnieho milosrdenstvie činil, že pohanského porozenie děti kupuje, k svatému křtu připravuje, Bohu je dědil. Boje se také, aby ižádného člověka [krev]text doplněný editorem[168]doplněno podle Pasionálu kališnického nevinně nebyla odsúzena, vše
