i dali ste se jedné děvečce přehádati.“ K tomu jeden z nich vece: „Věz to, ciesaři, že se nám to nikda nepřiházelo. Ale tato panna, z nížto duch Boží mluví, k takému nás divu připravila, že proti Jezu Kristovi nic neumíme řéci. A protož, ciesaři, nebude li nám lépe ukázáno, že jsú naši bohové praví a nefalešní, dnes se obracujem k Pánu Jezu Kristu.“ Z toho se ciesař rozhněvav, kázal ty mistry všecky prostřed města zpáliti. A potom, když byli od svatých křesťanův pochováni, kázav svatú Kateřinu před sebú postaviti, k nie vece: „Ó, dívko urozená, daj se přemluviti a po našie vieře postup a budeš po ciesařové prvnie na mém dvoře u veliké cti chována a káži obraz tvé postavy prostřed města postaviti, aby se jemu všichni jako bohu modlili, k tvé veliké chvále.“ Jemužto sv. Kateřina vece: „Nechaj té řeči, neb to i pomysliti hřiech jest. Já jsem se všecka Jezu Kristovi dala, od něhožto ani krásnú řečí, ani kterým násilím odlúčena budu.“ V tu hodinu ciesař u velikém hněvu kázal ji svléci a uzlovatými biči bíti a tak zbitú do temného žaláře uvedúc zamknúti a tu dvanádcte dní hladem mořiti. A zatiem když se událo pro některé pilné potřeby z těch vlastí ciesařovi vyjeti, tehda ciesařová, po svaté Kateřině túžéc, se rozžalostivši, s jedním kniežetem Porfiriem, jenž nad rytieřstvem starostú bieše, v puol noci v žalář všedši, nalezla, ano vešken žalář velikú světlostí osviecen a svatí andělé rány svaté Kateřiny mastí mazachu. Tu poče svatá Kateřina ciesařové a tomu kniežeti Porfiriovi tak dlúho o svaté vieře a o nebeských radostech kázati, až inhed knieže Porfirius vstav před jejíma svatýma nohama padl a se dvěma sty rytieři svatú vieru přijal. Ale jakž bylo přikázáno od ciesaře, aby jedenácte dní ižádného pokrmu nedávali, jeden holúbek, z nebes přilétaje, nebeským ji pokrmem krmieše. A zatiem král nebeský s mnostvím anděluov