vešken svět, jenžto nám dávno poddán byl, nikdy nám takého mrtvého neposielal? I kto jest to tak smělý, jenžto beze všeho strachu všecka naše bydla přišed ohromil a netoliko nás se nebojí, ale i jiné z našie moci zprošťuje? Aj toť, ti, ješto od dávních časuov, v našie moci věziec, vzdycháchu, ti se již nám nepoddadúc, námi hrdají a již teď nám nadto hrozie. To se nikda nedálo, by u nás tak pýchali mrtví a tak veseli byli jatí. I proč jste jej sem přivedli? Ó, starosto náš pekelní, proč s to učinil, již jest tvá moc potuchla, neb když si zpósobil, aby Kristus byl ukřižován, to již uzříš, co pro to škody mieti budeš.“ Po té pekelné řeči hlučiechu a mocí krále nebeského všecky se pekelné závory zlámaly a inhed převeliké mnozstvie svatých otcuov a jiných duší, před Hospodinem padše, radostným hlasem řečechu: „Vítaj, náš milý Spasiteli, nedej nám tuto déle ostati, ale rač nás, odtadto vyveda, při své svaté milosti ostaviti.“ Řeč svatého Augustina. O tom také píše Nikodemus v svém Čtení a tak řka, že dva syny Simeonova Karinus a Alertinus z mrtvých jsta s Jezu Kristem vstala a všedše do města Jeruzaléma, ukázala jsta se Kajifášovi a Nikodémovi, Jozefovi a Gamalielovi. A tito dva bratřence uzřevše, velmi se užasše, zakleli je, aby jim pověděli, kterak se jest to stalo, že sta z mrtvých vstala. Tehda ona počešta rozprávěti a řkúc: „Když umřevše, bydleli sme [s]text doplněný editorem svatými otci v temnicéch v předpeklí, nikda světla nevidúc. Tehda v jednu hodinu vzezřevše uzřiechom zlaté barvy slunečnú světlost, zdaleka se k nám blížiece. Tehda inhed všech otec první Adam poče se radovati a řka takto: ‚Toto světlost jest stvořitele všeho světa, jenž nám jest slíbil svého syna, našeho vykupitele, poslati.‘ V túž hodinu zavola Izaiáš a řka: ‚Toť jest přeslavná světlost, o nížto sem já, ještě živ jsa, psal a řka, lid, jenžto v temnicéch chodieše, uzřel jest světlost velikú.‘ A v túž hodinu otec náš Simeon