ty včely v povětřie tak vysoko sú vzletěly, až jich viec nemohl viděti. A když svatý Ambrož byl několiko let stár, uznamenav, ano matka jeho a sestra nábožná u mše knězi ruce celuje, často sestře ruky podala, k ní povědieše: „Příde to k tomu, že ty mi také ruku celovati budeš.“ Ale ona, což robě mluvila, nic na to nedbala. Potom svatý Ambrož v umění i v múdrosti tak prospěl, že jemu ciesař Valentýn úřady nad rozličnými vlastmi poručil. A když jednoho času do Medolána přišel, nalezl, ano se o volenie biskupa kacieři s křesťany vadí, chtiec každá strana po své vóli biskupa voliti. Tehda uslyšen jest jeden hlas dietěcí a řkúce: „Ambrože biskupa volte.“ To všecka obec uslyševši, tomu hlasu povolichu a sobě svatého Ambrože biskupa přijeli. To svatý Ambrož uznamenav, toho rozličnejmi cestami pokusil, kterak by se biskupového úřada zbavil. Až naposledy, když jinak učiniti nemohl, o puol noci z města utekl. A v túž dobu mnieše, by daleko od města zašel, zítra ráno před branú jej nalezli. A tu jej pochopivše bezděky do města vedli. Potom, když po čtyřech letech, biskupem jsa, do Říma šel, sestra jeho, dievka blažená, ruku jemu pocelova. Tomu se svatý Ambrož zasměv, vece: „Aj toť, mi ruku celuješ, jakožť sem zmládí řiekal. Pěnie a řád medolánského kostela najprvé svatý Ambrož ustavil.
Jednoho také času, když svatý Ambrož slovo Božie kázáše, jeden kacieř, velmi svaté vieře protivný, uzřev, ano anděl jemu všecka slova, jakž jest kázal, od slova do slova v ucho šeptáše, inhed se ten kacieř na vieru obrátil. Jeden také člověk, v němžto diábel bieše, v jednu hodinu zavolal a řka: „Mučí mě Ambrož.“ K němužto svatý Ambrož vece: „Náhle nič, diáble, neb tebe Ambrož nemučí, ale tvá závist, neb vidíš, ano tam dobří lidé jdú, od onadžto s ty do pekla svržen.“ A když jednú svatý Ambrož po městu jdieše, uzřev, ano jeden letěv a velmi se uraziv leží a druhý se jemu
