vida mě tento člověk přemáhá.“ K němužto ona vece: „Násilníku nemilostivý, azdať sem já často neřiekala: Nepřekážej křesťanóm, nechaj jich s pokojem, nebo jich Buoh pravý po nich stojí. A to věz, žeť já chci křesťankú býti.“ Tomu se césař velmi podiviv, vece: „Já vizi, že je zle, ty si s pravé viery také zblúdila.“ A inhed ji kázal, za vrkoče oběsiec, bičovati. A když ji tak tepiechu, vezřevši na svatého Jiřie, vece: „É, světlosti spravedlná, muži Boží, kam má duše pójde? A já sem ještě nekřtěna.“ K niežto svatý Jiří vece: „Neboj se, dcero milá, tvé krve prolitie jest tobě za křtěnie.“ V tu hodinu tak vyšedši, nábožně v nebesa vzezřevši, Bohu se poručila a inhed duši pustila. A potom nazejtřie kázal ciesař svatého Jiřie koňmi po všem městu vláčiti a potom hlavu stieti. Tehda svatý Jiří k Bohu nábožnú modlitbu učinil, za to prose, aby ktož by kdy jeho umučenie pamatoval, zač poprosí, aby jej Buoh milostivě uslyšel. V tu hodinu hlas z nebes přišel a řka: „Co s prosil, na tom s uslyšen.“
V tu dobu jemu hlava sťata a ta svatá duše do nebes vzata. Zatiem Dacianus když se na svú sien vrátil, přišed oheň z nebes, jej i s sluhami spálil. To se také v jedněch starých kniehách píše, že když jedněch časuov mocně se křesťané sebravše, chtěli Jeruzaléma na pohanech dobyti, vojensky táhniechu, zevil se jednomu nábožnému knězi jeden podobnej mládenec a řka: „Vězte to, že svatý Jiří jest této vojsky vuodce. Protož něco jeho svatých kostí s sebú vezměte a tuť s vámi rád ostane.“ A když křesťané Jeruzalémské město oblehše počechu silně dobývati a pohané velmi se ostražitě brániti, tak že žádný nesměl po řebříku na městskú zed vstúpiti, tehda svatý Jiří zevil se v uodění bielé barvy povlečeném, črveným křížem naznamenaném, ponúkaje křesťanuov, aby za ním bezpečně po řebříku lezli. Jehožto
