púšti jdieše, okřín střiebrný na púšti nalezl. A tak stoje, poče mysliti, tak řka: „Tudyto lidé nechodie, kde se jest tento okřín vzal? A tak jest veliký, že by byl komu upadl, dobře by byl počil. Najspieš, diáble, to jest tvé řemeslo, a proto ty mé vuole nikda neproměníš.“ A jakž to vece, tak ten okřín zmisal. A tak na jednu horu vysokú všed, dvadceti let Bohu snažně slúže a veliké divy čině, přebýval. A když tu tak bydle, byl sv. Antonius v Buoh uvržen, v duchu uzřev vešken svět pln osidl polečených, velmi zavolav, vece: „Ó, kto jest to, jenž z těchto osidl vynde a neuviezne?“ A inhed jemu hlas z nebes odpovědě a řka: „Jediná pokora projde.“
Jednú také otázal diábel sv. Antonie a řka: „Proč mne nenávidie mnišie a zlořečie mě křesťanové?“ Jemužto sv. otec odpovědě a řka: „Právě na tom činie, neb od tebe také mnohé přiekazy trpie.“ K tomu diábel vece: „Já jim již mohu málo překážeti, neb již na vše strany mocně kraluje Kristus.“ A když jednú také jeden střelec sv. Antonie uzřev, an s svými mníšky v kratochvíli vesel sedí, poče jej zpravovati a řka: „Tento kmet, jsa duchovní, kratochvíle hledá.“ Jehožto střelce sv. Antonius k sobě pozvav, káza jemu lučiště, kluk nalože, tak dlúho táhnúti, až střelec vece: „Mohl bych tak dlúho táhnúti, že by se zlomilo.“ Takež vece sv. Antonius: „Synáčku milý, tak mámy Bohu slúžiti, že také pro tělesnú potřebu a křechkost musímy obleviti.“
Vévoda jeden z Ejipta, křesťan, ale bludný, jménem Bachalinus, když tak sv. cierkve nenávidieše, že panny i mnichy čistoněti svlače, bíti kazováše, poslal jemu list svatý Antonius a takto píše: „Viz i znamenaj, že již na tě Boží hněv jde, a protož přestaň nenáviděti křesťanuov, ať tebe Boží hněv neuděsí, neb to vizi, že blízkým zatracením hrozí.“ Ten list neščastný vévoda přečet, jal se posmievati a plinuv naň, na zemi povrhl. A ten, ješto list přinesl, jeho nabiti se kázal a takto svatému Antoní vzkázal: „Veliká tobě jest práce a péče o tvých mnišiech. Protož tobě slušie věděti
